20 hod večer, OMV, Sokolov. Vylejzám rozlámanej z auta a loučím se s Petrem a Čárysem po naprosto perfektním týdnu. Cesta zpět byla pekelná, ale z Monte Carla do našeho království je to opravdu hektar. Není na tomto místě co popisovat. Česko znáte, Bavorsko jsme prostáli ve štau, Říši jsem prospal a pamatuji si jen přejezd Brenneru, protože mi zalehlo levý ucho, Špagetov je v této oblasti jeden velký prach, smog, fog a placka, francouzská Riviéra je pohlazení po duši – kopce, moře, skály, modro, teplo a bezvadná angličtina všude kam se podíváš. Merci…
Ranní balení před odjezdem domů taky nepřineslo nic zásadního, o čem bych zde trousil písmenka. Snídaně proběhla zřejmě podle kopíráku. Bonžur-té e tu kofí-džem, bageta, kroasán, toust – bonapetit.
Předešlá večeře ze čtvrtka na pátek byla poklidná. Navíc proběhla lahvinka červeného z roku 2004 a panáček na trávení jako pozornost podniku, že jsme tam večeřeli už potřetí.
Z kopce jsme se vrátili ve čtvrtek hodně zdecimovaní. Ještě než jsme z něj zmizeli nadobro, detailně jsme nafotili GearBoxe nad strží, kde foukalo vskutku, ale vskutku hodně. Než jsme odjeli nafotit ke strži GearBoxe, kluci dotočili několik záběrů, který roztočili vloni. Před tím – při ježdění – mě Petrova dobrota a klid dostala do kolen. Lepit jízdu co jízdu se na morálu podepíše. Zvládl to s klidem old school anglána. Jeho nadhled a klid byl skvostnej. Nicméně tolik defektů je pro mě něco zcela novýho a tudíž i mimořádnýho. Ráno se Čárys dost šeredně vyndal, zavřelo se mu to a šel přes klacky, očividně vyčerpání. Dost se potloukl. Takže Petr sjel z kopce, vyjeli jsme pro toho kluka. Naskládali ho v tichosti do auta a já si vzal jeho kolo a šel to rasit s Petrem. Co zde obnáší sjezdování a sjezdování jako takové jsem zjistil citelně. Vyčerpání jak Jindřichovák pod osm minut! Projet správně zatáčku – pro mě téměř ježek v kleci anebo nedej bože, jak říká Petr: „..dej tomu kolu prostor..“ je pro mě nesrovnatelně složitější, než skočit ze střechy baráku. Tam stačí klika, odvaha a základ ježdění na kole. Zde jsem byl vystaven velmi, velmi bolestné realitě, jak na tom moje ježdění je ve skutečnosti. Neumím jezdit. Ráno na kopec s námi přifrčel i Steve Peat s bandou anglánů a fotografem DIRT magu. Makali na kopci s námi.
Cestou na kopec jsme se stavili v Mentonu, aby se Čárys pomocí nohou-rukou a jeho naprosto šíleným pohledem dorozuměl a nakoupil 3× lepení na duše, který jsme porůznu poproráželi včera. Snídaně byla standardní.
Během třetí noci do mě to jihočeský hovado kopalo, že prej chrápu. Aby né. Při focení předešlý večer na kopci při západu slunce jsem byl ofouknut a chytil bacila do krku. Věru nepříjemné.
Den se podařilo zakončit mnohem lépe než začít. Večeře, procházka po
pláži s několika z recese rádobyromantickýma fotkama a tomu
předcházející session při západu slunce v kopcích nad Monacem a Nice
byla prostě perfektní! Našli jsme jednu zatáčku, která na to byla jak
stvořená, a do tmy na ní fungovali. Všechny nás to dost pročistilo,
myslím.
Přes odpoledne jsme měli dlouhej piknik. Byl potřeba, protože se musela
vyvětrat morálka, kromě toho únava z ježdění byla ukrutná. Hned ráno
skončil akční GearBox testing pro toto místo, protože okolnosti byly proti.
Šílenější situaci jsem si jen těžko dovedl představit, ale byl jsem
vhozen do vody, a tak jsem si to vyžral.
Ranní ježdění mi přišlo už o krůček lepší. Soustředil jsem se na
podstatnější věci a snažil nad jízdou přemejšlet. Pocit z jízd jsem
měl lepší, ale to neznamená, že jsem přišel na to, jak se jezdí na
kole… Když mi Petr na dvou zatáčkách ujede o zatáček osm, ani mě to
nezaráží, ale snažím se, abych NEjezdil jak vožralej freerider, protože
tento styl je tu jaksi nemístný a smrdí úrazem. Když neušetříte
trošilinku energie, kde to jen jde a jakýmkoliv pohybem, stojíte po pěti
zatáčkách vyčerpanej se samovolným vývředem slin z držky. Pokud se
předtím nevyndáte… To bych opravdu na této trati krajně nerad. A pak ta
technika…...auuuuuuuu au au.
Ráno bombírung a pecička. Ručičky bolí, ale odhodlání i sebevědomí větší a větší. Chci se naučit jezdit.
Druhá noc je bez komplikací nikdo nechrápe, jen Čárys prdí víc, než je zdrávo. Z pizzerie se nevědomky po večeři pakujeme a zaplatili jsme o 10 eur méně, než bylo na účtu, takže za námi běží servírka, ale situace se vysvětluje.
Neumím jezdit na kole. To je poznatek, ke kterýmu jsem dospěl po prvním dni ježdění. Na hotel jsem přišel jak zmlácenej pes, ale po sprše se vše napravilo. Freestyle městem a libovej páreček je jen předzvěst příjemný večeře.
První den ježdění bylo načase zabalit, únava jako prase, haxny jak Pepek
the Sailor a vůbec… Já jich dal celkem asi šest, což bylo fakt dost, a
kluci se střídali v autě. Petr jezdí jak smyslů zbavenej, trochu jsem to
čekal, ale až tak markantně ne. Jsou to kluci šikovný. Odpoledne jsme dali
krátkou nenásilnou session Petra na GearBoxu – je to trochu problém,
jezdí jak nahřátej nůž máslem a opravdu jede megaultrakudlu, ale nekinklá
se na tom, nedělá jeden jedinej pohyb navíc a na snímku to pak vypadá jako
zívačka. Zcela nová situace – můj klasickej obrat: „jeď tam kudlu na
krev“ neřeší vůbec, ale vůbec nic. Na to jsem nebyl doteď zvyklej a
jediná změna je, že mi padá brada z toho, jak se to dá projet… No nic…
Jen pár políček, protože jsou před námi ještě dva a půl dne focení…
Kdybych tušil, jak bolestně se mýlím, fotím jak vzteklej. Ale to měl
ukázat až čas. Nicméně první jízdy mě vrhaj do vln syrové, surové –
jo to je to správné slovo – až bestiální reality. Vůbec nemůžu
přijít na to, jak se může vejít taková hora fatální nešikovnosti na tak
malý kolo pode mnou. Budu na tom pracovat. Prorazil jsem hned v první
jízdě. Čárys si to vytlačil během mojí opravy 50 m nad dojezd a prorazil
taky. Kdybychom věděli, co vše nás ještě potká, tak s tím smíchem nad
touto situací šetříme.
Petr se neškodně vyndal hned v první jízdě a syčák jeden by nám to
zatajil, kdyby si všímavý Čárys nevšiml drobných oděrek :-).
První noc – spánek byl opravdu vydatný, ještě večer před ním jsme si dali procházku po pláži a véču v pizzerii, kde jsme si dělali bžundu z číšníka. Nerozuměl. Když jsme dorazili na místo, byl jsem šťastný, bylo teplo, klid, pohoda, moře šumělo. Cesta byla… no dlouhá. U Mnihova jsem si říkal, že to celkem odsejpá. Netušil jsem, jak moc jsem se mýlil v odhadu, co je ještě před námi. První zastávka v Itálii za Brennerem, teplota úžasná.
Budíček. Čumím jak puk. Aha. Musím do Sokolova, jedu testovat a fotit
převodovku do Monte Carla pro časopis Velo. Petr s Čárysem mě za hodinu
naloží na OMV v Sokolově. Akorát píšou, že jsou v Lubenci, což je
impuls, abych vyrazil taky. Házím věci do káry a jedu do Sokolova. Na
místě jsem asi o 15 min dříve. Dám si trochu teplýho z automatu se
Zuzkou a mezitím přijíždějí. Přeházet věci z auta do auta,
rozloučení se Zuzkou, bouchl jsem dveřma od Espace a vyrážíme do Monte
Carla. To jsem zvědavej, co všechno nás čeká!
Text a foto: Robyn Trnka
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT