O tomto závodě kolují takové zvěsti, že už jsem nevydržel je jen
poslouchat a konečně jsem se letos přihlásil. Parametry 123 km a 3350 m
převýšení budí respekt. Vyzbrojen přední mechanickou kotoučovkou avid,
novými koly vpředu i vzadu a novým sedlem jsem se nemohl dočkat
9. září. Pro kontrolu svého těla jsem v Lidlu zakoupil hodinky
s tepovkou za pěkných 400 Kč.
I když mám letos najeto pouhých 6000 km, odhodlání a chuť poprat se
s nejtěžším MTB maratonem u nás mi nechybělo. Jak se blížil termín
závodu, vylepšovala se i předpověď počasí. Po příjezdu do Teplic na
Metují, zaparkování našeho karavanu v městském parku, vyzvednutí
startovního čísla a ostatních věcí se jdeme podívat na promítání
dokumentu z loňského ročníku. Bohužel jdeme pozdě a zkoukneme pouze
druhou půlku filmečku. Ale jsou tam ony pověstné sjezdy. Čertovy schody,
Hvězda a to mi stačí. Vypadá to hrozně, ale o to tu jde. Pokořit to, co
vypadá jako nepokořitelné. Hlavně tady asi půjde o to, překonat sám
sebe. Jirka, kamarád co to jede už po třetí mi uděluje rady, kudy to ve
sjezdech pustit a hlavně mi klade na srdce, že závod začíná až po 36 km,
kdy se vracíme po malém okruhu zpět do Teplic nad Metují. Bohužel tuto radu
jsem si k srdci nevzal a to mě zcela určitě stálo pár míst.
Ráno v 6.30, kdy vylézáme z karavanu, se teplota pohybuje kolem 6 °C a
před námi je jeden veliký problém, jak se obléknout. Naštěstí každou
minutou se otepluje a když se na obloze objevuje pomeranč, je rozhodnuto.
Volím krátké kalhoty, dres a navlékám návleky, které snad brzy půjdou
dolů. Je odstartováno! Přestávám vnímat realitu a i rada Jirky
o přepáleném začátku je ta tam. První stoupání po startu dlouhé asi
4 km má prý podle slov pořadatelů oddělit zrno od plev. Nevím kam se
zařadit, ale v tuto chvíli si připadám jako ten z lepších. Jede se mi
krásně, valím co to dá a spoustu borců předjíždím. Bohužel po hodině
a půl je všechno jinak. Menší okruh dlouhý 36 km nemá dle mého názoru
s MTB maratonem nic společného. Terén takřka žádný. Jedu jak o život a
do Teplic se přiřítím ve vynikajícím mezičase jedna hodina a třicet
minut. Jsem na sebe hrdý, rozdávám úsměvy a těším se na dalších
90 km.
Bohužel to byla ta lehčí část, kterou jsem silně přepálil. Ještě že
jsem si koupil tepovku. Je to můj třetí přístroj a myslím, že už vím,
jak a na co ho používat. Bohužel mi nedošlo, že prvních 90 minut s tepem
pohybujícím se kolem 165 je moc rychlých. Dalších asi 20 km je jedno
veliké trápení. Přemýšlím, proč tu jsem, co tu hledám, chce se mi
brečet a umřít. Záda v jednom ohni, šílená bolest v kyčlích, křeče
v levém lýtku a velice vážně přemýšlím o tom,že to odpískám. Aby
toho ještě nebylo málo, v rozkroku začíná zakousávat vlk. To by byl
konec bez debat. No zkuste jet na kole pět hodin se smirkovým papírem mezi
půlkama! Otřesná představa, při které se ježí chlupy i mně a že už
jsem na kole hodně věcí zažil. Hypnotizuji computer a kontroluji jeho
kabeláž. Mám totiž podezření ,že není funkční. Kilometry nějak
nepřibývají . Potřebuji nějakou ,aspoň morální podporu a proto na
klidném úseku lesní cesty telefonuji přítelkyni a žádám ji o pomoc.
Říká mi, že na mě myslí od startu a je se mnou, i když jen myšlenkami.
Tak teď už to jede skoro samo. Bohužel jen skoro. Nohama za mě točit nikdo
nebude a tak jde jen o to, najít někde v těle skryté rezervy a těžit
z těch 99 000 km, co mám za 12 let na kole nalítáno.
Těžké výjezdy, které občas i tlačím (naštěstí nejsem sám),
střídají brutální a nádherné sjezdy. BOHUŽEL NENÍ SÍLA SI JE
VYCHUTNAT. Kotoučovka se po chvilce usilovného brždění přehřívá a
takřka nebrzdí. I když páku tlačím k řídítkům tak, že mě chytají
křeče do prstů. Asi slyšela poučku mého kamaráda, že brzdy jsou
nepřítelem rychlosti. V dalších částech závodu už brzdím předkem
pouze přerušovaně a situace je hned lepší. Nevím jak se jmenují všechny
ty krásné sjezdy a nechutné výjezdy, a proto se tu o nich nebudu
rozepisovat. Snad jen Čertovy schody jsem poznal podle počtu krvežíznivých
diváků. Ty jsem ale na Jirkovu radu dal po levé straně bez jakéhokoliv
zaváhání. Potlesk diváků zahřál u srdíčka a hned se jelo lépe. To
bylo asi kolem 70. km.
Je vidět, že tento maraton jezdí opravdu jen borci s dobrou technikou,
protože bajkerů vedoucích kolo z kopce bylo opravdu málo. Občas bylo
i blátíčko, ale to k tomu patří. Popravdě smekám před všemi, kdo
tento maraton dojeli v některém z minulých deštivých ročníků.
Připadá mi to nemožné. Kolem 80. kilometru se nachází na trati i parta
vtipálků. V louži asi půl metru hluboké se chladí sud s pivem a
nabízejí loka. Nikdo přede mnou si nedává, a tak jsou hoši překvapeni,
že si žádám nabízeného moku. Dostávám skoro plný půllitr, který do
sebe s velikou chutí obracím. Nevěřícně kroutí hlavou a já pokračuji
dál, na jejich radu prostředkem louže. Byla tak hluboká, že jsem si do ní
levou nohu schoval až po kotník. Navečer mi Jirka říkal, že ty borci
(říkal tedy hovada), tam jsou každý rok a ta veliká louže je neškodný
potůček, který před závodem vždy přehradí a pak se kochají pohledem na
unavené bikery máchající se ve vodě. No, lidé jsou různí. V cíli jsem
zaslechl, že jeden borec byl na trati dokonce inzultován kolemjdoucím a
ošetřen záchrankou, ale ani to mu nezabránilo v pokračování závodu. Co
dodat. Byl jsem také svědkem nádherného pádu v jediném místě, kde jsem
zabloudil. No byli jsme asi tři a trať jsme si prý zkrátili o pár metrů.
Ale byl tam i jeden pěkný a velice technický sjezd. Borec, co jel přede
mnou ve značně vyjeté stopě po jehličí, na kraji asi dvoumetrového svahu
v lese najednou krásným skokem přes řídítka opustil svůj stroj a dám
krk za to, že v národním rekordu ve trojskoku se zastavil helmou o skálu
na hraně asi 10metrového srázu.
Diváci zahučeli,ale když se zvedl a nasedl na kolo, všem se ulevilo.
Nevypadalo to moc hezky. Tady asi nebude platit heslo, které vyznává naše
banda na kole a to, že kdo nepadá, jako by nejezdil. Další chybou, kterou
jsem udělal, bylo nahuštění pneumatik na maximum, abych zabránil
proražení. Defekt nebyl, ale každý kamínek a kořen se dokonale přenášel
do mých bolavých zad. Mimochodem, defektů jsem viděl mnoho. Jeden po pár
stech metrech, další vzápětí, a byla to rána. Myslel jsem, že na nás
pořádají lov zelení mužíčkové. Když jsem jel kolem toho borce,
vyndával z pláště duši, která měla na boku asi deseticentimetrovou
trhlinu. Ten asi nevěděl, kdy u kompresoru skončit. I pár utržených
přehazovaček jsem zahlédl plápolat na řetězech. Jirka říkal, že viděl
borce, který dokázal kolo zbavit ráfku a zůstala jen nába s dráty.
Nevím, jak to dokázal, asi chtěl přepilovat klacek, co se připlet do
kola.
Ubývají už síly a sjezdy jedu na jistotu, i když mi to občas nedá a
nějakou tu hranu na skok najdu. Při jednom usilovném brždění mi povolují
ruce a já jdu na hubu, naštěstí jsem to nějakým zázrakem ustál. To se mi
ale stává kolikrát. Prostě síly docházejí a přede mnou obávaný sjezd
z Hvězdy. Okolo desítky diváků, já cítím mravenčení v zádech a jdu
do toho. Jirka říkal vlevo, ale ruce nějak neposlouchají příkazy mozku a
kolo se stejně sune jinam. Nakonec ho vlevo dostávám a asi v jedné
třetině sjezdu nevím kudy kam a kolo se i se mnou kácí do boku a já se
asi metr sunu po zadku směrem dolů. Ale i neúspěch je odměněn potleskem.
Asi za to, že jsem to alespoň zkusil. Je problém to i sejít a abych řekl
pravdu, nevím kudy bych to jel. Je to uklouzané, mokré a únava už dělá
své. Do cíle ještě 25 km a dalo by se říci, že už jsem v pohodě. Až
na ty záda. Tisíce jehliček zabodávajících se kolem kříže dělá své.
A po jednom sjezdu mám ruce tak unavené, že nemůžu palcem zařadit na
nižší převod. Musím si pomoct druhou rukou. Už jen pár kopečků a jsem
v cíli.
Posledních 20 km jedeme tři a občas i slovo prohodíme. Na všech je
vidět, že toho mají dost. Ostatně ti nejlepší už jsou dávno
převlečení a po jídle. Poslední kopec se chystám vyjít pěšky, ale
rodinka sedící v borůvčí ve mně mobilizuje poslední zbytky sil.
Nedávám na sobě znát únavu a na převod malá, velká se pomalu sunu
nahoru. Jeden z borců hlásí, že do kopce už to je jen po silnici a
z kopce jen s malou terénní vložkou. Odpojuji se tedy a poslední čtyři
kilometry jedu na krev. Zařazuji opačný převod než do kopce, brutálních
44/11 a dupu co to dá. Na krev a kyslíkový dluh. Do cíle se řítím 40km
rychlostí, slyším i potlesk a slzička v oku mém se zaleskla.
Co říci dál k závodu?? Předně to, že jet to na pevném kole je opravdu
devastace vlastního těla a že při tak dlouhém závodu je potřeba si lépe
rozložit síly. Je to trať, kde si v terénu nelze odpočinout. Snad jen na
silnici a té moc nebylo. Na občerstvovačkách bohatý a při maratónech
tradiční sortiment. Voda, kola, iontový nápoj, banány, melouny, sušené
ovoce, koblihy, šátečky, salám, tvrdý sýr, polévky, no prostě každý si
musel vybrat. Dokonce i Pito bylo. Že by kvůli novému zákonu pivo bez
alkoholu? 123 kilometrů a 3350 metrů převýšení jsem zdolal za 7 hodin
36 minut a 44 vteřin při průměrné rychlosti 16,2 kilometrů v hodině,
průměrném tepu 147 úderů v minutě a spálil jsem 5850 kcal.
To stačilo na celkové 149 místo z 541 startujících a 52 místo
z 231 startujících v kategorii 30 až 39 let. Počty o startujících
jsou asi nepřesné, protože jich bylo přihlášeno asi o 200 více. Někdo
nepřijel, někdo závod nedokončil, ale do cíle se jich dostalo opravdu
541. Před každým, kdo dokončí tento závod je třeba vyseknout poklonu.
Po letošní tříměsíční pauze, kdy se takřka schylovalo k operaci kolene
je to každopádně úspěch. Možná kdybych nepřepálil ten začátek…
Poučení pro příště.
Pepa Mamut
Foto: Andre Vebr
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT