Markéto, jak se Ti letos jelo, jaký máš ze závodu celkový pocit takto s časovým odstupem?
První tři dny se mi jelo opravdu špatně. Byla jsem ještě z nervozity před závodem nevyspalá, a ačkoli jsem celý rok nemyslela na nic jiného než na míle, tak jsem na trati nemohla přijít na důvod, proč jedu a znovu dobrovolně trpím. Trvalo mi celé tři dny, než jsem přehodnotila řeči, které se na mě valily ze všech stran. Docela dost lidí mě totiž vnímalo jako favoritku a říkalo mi, že jedu vyhrát. Do chvíle, co jsem myslela na ně a jela „vyhrát”, se mi jelo zle. Po třech dnech jsem se zas přepnula do starého dobrého režimu mílí a uvědomila si, že nejedu nikoho porážet a nad někým vítězit… „Jedu přežít, a zvítězit sama nad sebou” – to jsem si od třetího dne opakovala dokola jako nějaké zaklínadlo a v klidu si šlapala bez krizí. Ty mě potkaly pak až poslední dva dny, kdy byl cíl sice na kilometry už dost blízko, ale časově stále hodně daleko. A protože spánku už bylo málo, tak tělo už dost skuhralo.
Byly během závodu chvíle, kdy jsi měla chuť to otočit směr domov? Byly nějaké závažnější krize?
Ano, takových chvílí jsem měla hodně. Hlavně ty první tři dny, kdy jsem měla před sebou skoro celou trasu a kilometry moc neubývaly. Minulý rok jsem na vzdávání nepomyslela ani jednou, ale letos se mě ty myšlenky nějak nechtěly pustit. Myšlenek o vzdání bylo hodně, ale odvahu jsem na to stejně neměla. To bych pak sama se sebou nevydržela v jednom těle. Nevím, zda bych se s tím někdy srovnala. Vzdát by pro mě znamenalo rok nedočkavě čekat, a pak se zas vrátit zpět na trať s touhou dokázat si, že na to opravdu mám. A to by bylo moc složité, tak jsem se raději vždy rozhodla pro variantu dojet do cíle. Hodně těžký pro mě byl úsek 100 km před CP3 – Vizovické vrchy. Ta červená turistická v bahně byla opravdu nekonečný peklíčko. Myslela jsem, že po polovině závodu může být tak max. 30 km hnusu a tlačení, jak tomu bylo loni. Po třicátém kilometru jsem tedy očekávala konec, ale ve výsledku to bylo nekonečných 94 kilometrů, co mě dost psychicky vyčerpalo.
Celkově od CP2 se dle mého trať mnohonásobně ztížila, a protože jsem to neočekávala, tak jsem trochu psychicky trpěla. Když je člověk v očekávání, že přijde pohodový úsek a on tam není, tak to ubere energii. Proto jet podruhé pro mě bylo rozhodně těžší než poprvé. Většinu trati jsem jela s Adamem Záviškou. Společná jízda sice znamenala více pauz, ale ve výsledku nám to oběma na psychické síle přidávalo. Při jízdě s Adamem jsem věděla, že pokud dojede on, tak ani já na tuty nevzdám. Když jsme 130 kilometrů pře cílem vjeli do trnitého úseku a začali píchat jednu duši za druhou, tak jsme byli oba úplně hotový a koukali jsme na sebe úplně naštvaně. Duše jsme vyměnili (v tom bahně dost hegeš… měla jsem bahno všude… i v puse) a přes ten úsek s trnitými odřezky kola přenesli, ale stejně se můj zadní plášť rozhodl zlobit a ačkoli jsem ho nespočet krát prohmatávala, tak jsem od této chvíle až do cíle řešila stále jen defekty a dofukování zadního kola. Přenést se přes časové ztráty způsobené tím, bylo pro mě těžké.
Naprosto největší krizi jsme zažili s Adamem po dobrodění druhé řeky. Myslela jsem si, že si cestu dobře pamatuji a že vede doleva. Protože jsme stáli v křoví, tak nám navigace úplně nefungovala a pořád odskakovala, proto jsme se řídili jen mým instinktem (který byl přesně o 180° vadný). Chtěli jsme vyjít z toho křoví, ale protože bylo půl čtvrté ráno a naše mozky už úplně nevnímaly, tak jsme hodinu a půl jen chodili do kolečka (prostě jsme vždy vyrazili směrem pryč a za chvíli zase vyšli u původního místa). Ta „džungle“ nás dočista dostala a my to zjistili až po hodině a půl! Pak mi ruplo v bedně, už jsem strašně chtěla pryč, a tak jsem se rozběhla s touhou najít východ z toho pekla. K mé smůle to bylo v tom vadném směru. Běžela jsem asi tak 10 – 15 minut a pak jsem zjistila, že nejdu po cestě, ani žádné pěšince… že se prostě jen prodírám kopřivami a trním většími než já. Otočila jsem se a chtěla se vrátit, ale to už jsem nevěděla ani odkud jsem přišla. Zamotala jsem se a ztratila. Bez kola, navigace, bez Adama a mimo trasu. Kdyby se mě pokoušel někdo najít, tak by mě v tom křoví jistě nikdy nenašel. Začala jsem hystericky křičet a rychle běhat na všemožné strany. Jak se mi kopřivy zasekávaly o boty a kotníky a já je prudkými pohyby nohou trhala, tak jsem byla požahaná až do spálení. Adam mě neslyšel, byla jsem moc daleko. Kdyby mi to pomohlo, tak se tam na tuty rozbrečím. Zoufale jsem řvala a běhala ještě takových 30 minut a pak jsem dorazila k řece. Ihned jsem do ní skočila se schladit a doplavala zpět k Adamovi. Když jsem ho uviděla, skoro jsem brečela štěstím a chtěla ho obejmout. Bylo mi jedno, kolik času jsem tím ztratila, byla jsem ráda, že jsem s ním. Adam našel cestu skoro hned potom, co jsem utekla do “nikam“ a pokračovali jsme dál. Nohy se stupňovitě zhoršovaly, jak přicházely k sobě a do cíle dojely jen tak tak. Jsem si jista, že ani o kilometr dál bych nedojela.
A naopak, kde se Ti jelo nejlépe?
Moc jsem si užívala Krkonoše. Miluji to místo a podrobně znám skoro každý kámen, co tam leží. V zimě tam každým rokem prožívám mnoho těžkých chvil a ty místa při mílích je pro mě odměna. Dvoračky, noční tlačení na Výrovku, na Horní Malou Úpu, výhled na hvězdnou oblohu, a pak spaní na dětském hřišti u Kostela, nic z toho nemělo chybu. Závodníci si hodně stěžovali na Maguru a traséra označili za magora. A podle fotek to byla opravdu chuťovka. Máš taky nějaký vzkaz pro traséra, nebo jsi byla s trasou spokojená? Magura byla fajn. Byla to taková trochu jistota, že až ji přetrpím, budu mít chvíli klid a trasa se zase zlepší. Paradoxně mám ty krátké, úderné a strmé kopce raději než ty táhlé, dlouhé, asfaltové, na kterých většinou usínám.
Jak jsi během závodu řešila spánek (kolik hodin denně)?
Zprvu jsem spala 4–5 hodin a ačkoli jsem před rokem spánek měla kratší, tak jsem letos byla na kilometry výkonnější. Z toho důvodu jsem delší spánek držela skoro až do cíle. Jen poslední tři dny jsme společně s Adamem spánek skoro vyřadili. Tři dny před cílem jsme spali okolo tří hodin. Předposlední noc jsme spali třikrát přibližně na půl hodinu a poslední noc také třikrát, ale už jen v termoizolační fólii bez spacáku a vždy jen na deset minut. Ono i těch deset minut dodá hodně energie. Jít úplně nonstop by se po tolika dnech zátěže nevyplatilo.
Jak jsi letos pořešila výbavu? Jaká byla váha, něco chybělo, nebo naopak přebývalo?
Váhu jsem řešila nejvíc ze všeho. Vadilo mi těžké kolo, které jsem skoro o kilo ulehčila pár dní před startem, ale i tak v mé nejmenší velikosti rámu mělo 11,7 kg (avšak v porovnání a loňskem, kdy jsem jela na 14kg kole, to byl obrovský posun). Dále jsem na kole měla bidon, naplněný vším nářadím a povinou výbavou. Bidon jsem táhla především na oplachování kola v případě “cementového“ bahna (ten, jsem využila opravdu hodně a myslím, že je to hlavní důvod, proč jsem neměla žádné problémy s přehazovačkou!). Na kole jsem měla ještě zadní brašnu Everbike se spacákem a termoizolační fólií. To vážilo kompletně jen 800 gramů. Nic jako karimatku ani žďárák jsem z důvodu váhy nebrala, ale ačkoli mně spaní takhle nalehko nepřipadá nijak nepříjemné, tak ostatní s tím mají problém. Když jsem nahlodala mého spolujezdce Adama, ať se s alumatkou zbytečně netahá a vyhodí ji, tak mi to pak dlouze vyčítal… Peníze jsem měla převážně schované v řídítkách kola a ve fólii, která sloužila jako peněženka, jsem měla jen střípek financí určených ke koupi potravin. Zbytek všech věcí jsem měla na zádech. A taky jich zrovna moc nebylo. Jen baterky, doklady a mobil, jídlo, pití, dlouhé termotriko a návleky z Merino vlny a bundu Hannah Fanatic vážící 130 gramů.
Jak jsi byla spokojená s podporou na CP? Je něco, co bys změnila (čeho by mělo být více a čeho naopak méně)? Podpora na všech CPčkách byla geniální a všude něčím unikátní. Skoro celou CP1 jsem znala a bylo mi milé se se všemi pozdravit. Na CP 2 mi pomohl slavný Pepe, protože mě dopravil do servisu a především dodal mnoho pozitivní energie na cestu. Taky jsem si na polovině spravila žaludek senzačním zeleninovým salátem, na který jsem vzpomínala ještě na Dlouhých stráních. Na CP 3 bylo taktéž milé, ale z časových důvodů jsem si dala jen dvě aloe a frčela dál. Cíl byl unikátní. Po mé kritické aféře v kopřivách jsem se sotva držela na nohou a posledních pět kilometrů před cílem jsem myslela jen na jedno a to, že dojedu. Musela jsem si to v hlavě opakovat opravdu hodněkrát a ani bych se moc nedivila, kdybych pár kiláků před cílem napsala smsku, že vzdávám. Představovala jsem si, jak dojedu, hlasitě zařvu „chyťte moje kolo!“ a já pomalu slezu bez toho, abych musela stoupat na nohy, které mně při dotyku země připomínaly spíš chůzi po žiletkách. Mé představy se rychle změnily, když jsem viděla, že cíl je prázdný a nikdo nás neočekává (jeli jsme přes noc a byli jsme rychlejší, než se očekávalo). V cíli ale přeci čekala největší podpora ze všech možných, a to studený potok, který částečně uklidnil moje nohy. Ležela jsem pak až do příchodu všech se zvednutýma nohama a skrz ně koukala na finisherský oblouk – to byl pocit k nezaplacení. Kdyby nepřijela Vlaďka, které jsem chtěla s úctou ve stoje poblahopřát, tak bych se ještě dlouho potom nepostavila a zůstala ležet a nohama nad hlavou.
Myslíš, že Míle ještě někdy pojedeš a pokusíš se svůj čas ještě zlepšit?
Míle jsem jela dvakrát (z každého směru jednou) a oproti minulému roku mi přišla trať náročnější. To asi hlavně kvůli dešti. I tak jsem svůj čas zlepšila více jak o půlden. Myslím, že to bylo především díky zkušenostem z prvního ročníku. Když jsem loni dojela, okamžitě v cíli jsem říkala, že za rok zas jedu. Letos jsem startovala v Aši a byla jsem na 100% přesvědčená, že je to naposledy, co jedu. Slíbila jsem sama sobě, že za rok už nepojedu, a tak do toho tento rok dám vše. V cíli jsem tvrdila to samé „ už nikdy nepojedu”. Ale teď po pár dnech, kdy se mi už začíná stýskat a obklopila mě civilizace, tak mě ta myšlenka začíná pomalu opouštět. Na míle se výhledově asi zas někdy vrátím, ale příští rok to nejspíš časově nepůjde skloubit s mými expedičními plány.
(tz)
Foto: Jiří Beyk Míl
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT