Bum. Krátké temno. A předtím? Chyba, no. Co by. Let. (Ještě fajn, ono kdy se člověk jen tak proletí, že jo.) Docela z výšky. Docela přesvědčivě. Docela na hubu. (Už ne fajn.) Radši zavřít oči, když už nestihnu z kola vyskočit. Své jsem odvedl, teď už to není na mně. Nepotřebuju vidět, jak se blíží nevyhnutelné. Totiž zem. Kontakt záhy pocítím, tak proč to ještě sledovat a fantazírovat, co se mi asi tak nejspíš stane. A pak teda to bum. Něco prasklo. Stojím. Hýbu se. Nebylo to ve mně. Kolo? Leží. Nehýbe se. Je po něm? Zabil jsem ho? Všechno drží, jen se nevrací páka brzdy a zvonek odletěl někam do lesa. Kde jsem? Kdo jsem? Jsem muž? Rychlebky, Rudolf, snad. Dobrý, hlava taky dobrá. Mé dva opuštěné a sobě vzdálené veverkoidní zuby navíc nadále hrůzostrašně trčí z horní dásně ve svých pozicích. Ty kráso, je to kompletně dobrý! Jedeme dál! I když jedeme…
Čtyři roky jsem tu nebyl a teď jen valím oči. Je to tu skvělé. Ještě jinak než kdy dřív. Co se Pavel Horník a jeho kumpáni z Rychlebských stezek vrátili z inspekční jízdy v kanadském Whistleru, začali se na traily dívat jinak a jinak je i stavět. Je to vidět a sami to i přiznávají. Jsou nádherné, jsou pestré, jsou propracované. Nejsou zrádné. Jakkoliv je úsek těžký, vždycky je z něj odjezd. Jen ho musíte trefit. Jsou plné výzev, které je dobré prohlédnout si nejdřív pěšky a pak se do nich pustit. Je nepředstavitelné honit tu kilometry. Je lepší nepřehánět to. Je to totiž jistější. Jsou to v nových trailech úplně jiné Rychlebské stezky, než jaké si pamatuji. A jsou tu těžké. Berou síly nejen fyzické, ale i morální. Je dobré jet sem s jistou rukou. Ne unavený. A nejlépe rozježděný. Což o sobě po dvou předchozích měsících strávených vesměs na gravelu říct nemohu.
Pavel, Radek i Karel, mí souputníci toho dne, mi vždy ukázali, kudy vede jistá stopa. Hecovali rozumně. Nenutili, jen podporovali odvahu. Nepřesvědčovali. Vědí, co postavili. Nikdo si na nic nehrál. Hrát si na něco můžete někde na lesní pěšině. V těžkém terénu to leckdy může znamenat zbytečné sebepoškození. A prozření. Chlapci hledají pózy, ale chlapi umí najít hranici a přiznat ji sobě i okolí. Rozhodnutí sjet ten dvojitě diamantový úsek na černém trailu Velbloud bylo čistě mé. A stojím si za ním, i když jsem po něm ležel. Věřil jsem, že nejdu za svou hranici. Prostě jen přišla chyba. A tak mě pak čekal nevyhnutný souboj s amygdalou.
Amygdala je mozkové jádro a mimo jiné se o ní dočtete, že je branou ohrožení a vyrábí strach. Dočtete se přesné definice, jichž já jako laik nejsem schopen, vlastně ani jasného porozumění jim. Nicméně našel jsem si svou. Možná blbou, ale jo. Prostě když si na kole rozbiju hubu, amygdala si to uloží a já se s ní budu muset co nejdřív poprat, aby to zas z paměti vymazala. Nebo už nikdy v životě nic nesjedu, protože mě ovládne strach.
Když jsem sebou v to úterý vcelku razantně (až bych řekl s chutí) bouchnul o zem, vyskočil jsem, abych zjistil, že můžu vstát, že mi vše drží a visí, kde držet a viset má, a zařval na kluky: „Dobrý!“ Nějak jsem si sebevědomě myslel, že by se třeba o mne mohli bát, no… A hned jsem se snažil odvést vlastní myšlenky od toho, co se právě stalo. Že se mi řídítka snažila proklát hrudní koš. Že jsem si ryze akrobaticky dokázal narazit obě lýtka zezadu a jedno stehno zepředu tak, že jsem sotva stál. Že to bolí. Jet dál, co nejrychleji to bude možné, odvést mysl od toho, aby si pád uložila do paměti a vypnula mě. Nedat jí šanci. Já chci ještě jezdit a zkoušet další věci, a to i hned tady na Rychlebských stezkách! Jenže vysvětlujte to amygdale, že ano.
Třásly se mi ruce a dvě těžké sekce jsem objel lehčími. Asi dvakrát jsem radši šel. Nebyl jsem schopen v jednoduché sekci nasednout na kolo. A tak. Vypnuto. Kluci byli fajn. „V klidu. Klidně objížděj. A až budeš chtít, až se na to zas budeš cítit, zkusíš to.“ Amygdala ale vítězila přesvědčivě. Zbytek dne jsem byl z větších akcí odepsaný.
Dostal jsem ji až následující den, „Amču“ svoji. Od rána mě prudila. „To snad nemyslíš vážně, zas jedeš tam nahoru, odkud se jezdí tamtudy dolů?! Včera sis tam rozbil hubu, jsi natvrdlej?!“ Rozjetí na Flowtrailu ji ukonejšilo, příjemné lehké plynutí ze svahu. Jen tak jsem ji lechtal, jen tak lehce posouval její odolnost. Abych snížil její pozornost. Protože…
„Tak jo. A teď odbočíme na Jestřába, už je skoro hotový.“ Černý trail. Opět. Nemohu říci, že bych si na samém začátku byl jistý. A přesto tam na tom začátku bylo místo, kde jsem musel sebrat odvahu. Nebylo těžké, ale musel jsem přesto. Kluci čekali. Nechvátali na mě. A já se konečně pustil přes hranu. Uf! Amygdalo má, máš to uložené?! Jsem zpět!
Jsem zpět, snad kompletně, jen se teď nějaký čas musím hlídat. Třeba s jídlem, abych po něm neškytal. Se smíchem, abych se moc nerozhýkal. Anebo s určitými pohyby. Dloube to jinak do naražených žeber a ta mi to pak dávají sežrat. A co je horší, když se mi „někdo“ v nejlepším v posteli zapře o hrudník, je po nejlepším… Tak opatrně na velbloudy a jiné bloudy, ať máte parádní sezonu a můžete se smát a i jinak dovádět na plný pecky!
Rudolf Hronza
Foto: Radek Tichý
Přidat komentář