TODÁMY

Znáte todámy? Ne, žádní topánové k nim neexistují. Takže neznáte? Ale ano, určitě ano! Je to klasický model, kdy v reakci na nějakou výzvu nejdřív zazní „To dám!“ a teprve pak se začne přemýšlet, co přesně to vlastně dám. A ještě o něco později domýšlet, co mi to způsobí. Jenže jak jednou zazní todám, už nejde vzít zpět. Už je to tak. Todámy jsou závazné a kdo se jednou vyřčenému todámu vyhne, stihne jej smůla na pět dalších pokolení. A navrch se mu zkazí zuby a jeho domácí kočka dostane průjem.

Todámy mi jdou, a klidně bych mohl mít přežranou kočku domácí a nic hnědého by se mi nestalo, protože jak jednou todám zazní, nevyhýbám se mu. I když je to třeba blbost anebo to přináší trochu toho utrpení. Jsou pro mě zárukou životní pestrosti a zábavnosti, a také veselosti, to když se třeba bavíte svými marnými pokusy a neúspěchy, často předem dopředu jistými. Když to bolí, protože se přeceníte. Tropíte si pak sami ze sebe legraci. Neberete se vážně. A to je důležité. Klidně prohráváte, jen když se něco děje. A to je taky důležité. Hlavně však přinášejí dobrodružství a prostě zážitky. A to je ještě víc důležité. Vymaní vás ze zaběhlých stereotypů, proberou, leckdy přesměrují, přehodí výhybku na lepší kolej… A to je možná nejdůležitější.

Mám to tak rád, a ještě raději jsem, když se mi tyhle záruky nenudného žití a zábavy daří přenášet na okolí. Potomstvo nevyjímaje. Chci, aby děti život bavil. Aby se naučily bavit životem. Přespíme pod trampolínou, dáte to? Vykoupeme se v tom lesním sakra ledovém jezírku, dáte to? Výzvy samozřejmě odpovídají věku. Jejich. Mému ne. Už jsem si zvykl nebrat číslo v potaz.

Ančí, objedeme Stonemana v rakouských Alpách. Dáš to? Tenhle 150km todám v těžkém terénu byl následek toho, že sezonu předminulou jsme s oběma dětmi dali první společné „kilo“. Bylo spouštěčem pro výzvu další, větší. Zazněl todám, což mne rozradostnilo. Je to moje holka! Mladší syn se ho naštěstí nedopustil, má ještě čas, spolu zas máme jiné plány.

Nejeli jsme nakonec nikam, rozhodlo klíště a jeho pozdrav jménem borelióza. Během klíšťového čekání jsme se postupně upnuli k podobnému (a přece jinému) terénnímu projektu Bike Hero. Je český, a co víc, trasa vede kousek od našeho domu. Kdo jej ujede, stane se hrdinou, a tím já nikdy nebyl. Další rozměr. Dcera si mezitím drze dosáhla plnoletosti, a tak to byla tak trochu i jízda na oslavu, úspěch jsme pak spolu mohli legálně zapít. (A stejně naložit i s případným neúspěchem.) Další rozměr.

Když už jsme u toho pití… Jsou taková období v lidském životě… Ne, nejsem alkoholik, tam nemířím, ale víte jak, bylo potřeba v karanténní době zachraňovat ty malé pivovary, že ano? A ty nějakou symbolickou spotřebou nezachráníte, že ano? A navíc i po zimě se mi trička začala trochu dmout. Srážet. Scvrkávat. Obtahovat. Zvýrazňovat. Hnus! Ač jsem letošní zimu sportoval jako dlouhé zimy předtím ne, specifický přístup k životosprávě jsem přesto nevypotil, pouze zhmotnil, a to velmi lokálně, středově, výrazně. Bike Hero se mělo stát i určitým zlomem. Po něm se zas trochu utlumíme, ano, Rudolfe? A je tu další rozměr. Jedeme!

Dali jsme to. Dvoudenní variantu. S ohledem na naše cesty z domova na start a po dojezdu domů a druhý den znovu to samé zhruba

190 km a 4300 m převýšení. Jsme oficiálně hrdinové, já v přímém srovnání spíše druhého sledu. A ty další věci?

Čerstvě dospělá dcera rozhodně nesportuje pravidelně, dalo by se říci, že spíš nesportuje vůbec, ale kolo ji hodně baví (což nemění předchozí fakt). A pak nasedne a jede, že mám co dělat. Prý geny. Jenže skoro 190 km s takovým převýšením oddělí zrno od plev. Prošla si (místy doslova) několika krizemi, ale nefňukala, slzy tekly potichu, nechtěla to vzdát, dala to se ctí. Máme skvělé zážitky a nadlouho o čem si povídat. V jejích očích jsem po bolesti, která odezněla, a zoufalství, které zlomila, viděl hrdost. Todám se povedl. Sice hned po dojetí nevyslyšela další (zapomeň, do Rakouska s tebou fakt nejedu), ale věřím, že to přijde, až trochu orazí.

A další rozměry a následky? Inu, na znamení úspěchu jsme si dali pivo. Já dvě. A řeknu vám, že ještě i další den jsem byl tak vyprahlý, že jsem si dal pivo. Dvě. Zlom nenastal. Ale on třeba přijde, až si trochu orazím. Anebo ne, a bude to jedno. Cítím se totiž i lehce obřišen skvěle. No a hned první den v redakci jsem pár kolegům poslal e-mail s jasným sdělením:

„Hošci, Bike Hero za jeden den, dáme to?“

„Ty vole, to ale bude bolet!“

„No jasně. Dáš to?“

Už máme zaplacené startovné. A mě děsí, že už se mi v hlavě rodí další, mnohem horší a bolavější výzva tohoto druhu. Ale to je život, jaký mám rád. Ačkoli se sportovci tělem a duší usmějí, ale já fakt na některé psí kusy nemám natrénováno.

Tak se nevyhýbejte todámům, nebo vás skolí nuda. A navíc se vám doma posere kočka.

Dáte to?

Rudolf Hronza

PS: Kolegovi Martinovi jsem e-mail neposlal v první linii, chtěl jsem ho strhnout až partou. Ale strhnul se sám, motivovali jsme ho. Když to mladá Hronzová dá za dva dny, my za jeden, zaznělo. A v odpověď přišly tři todámy kamarádů. Začali v šest, skončili před půlnocí, ale… Dali to!