Běžela přes svátky taková zajímavá výzva na Stravě – Rapha Festive 500. Ujet 500 km za osm dnů, v době od Štědrého dne do Silvestra, v obou případech včetně. S odstupem vůbec nechápu, jak mě při první pochycené zmínce vůbec mohlo napadnout: „Jo, to je vono, tohle přesně teď ve svým stavu po delší nemoci potřebuju! Vyhrabat se, probrat se zas k životu. Nějakej bič, výzvu.“ Věci se ale naštěstí odebraly jiným směrem.
První proti byla přetrvávající diskuze s vlastním zdravím o tom, že už by se sebou jako něco mohlo udělat. A hned pak se přidal mozek, který choroba ještě nestihla zcela zdecimovat. Takže ty budeš mít o svátcích volno, na které ses těšil, a chceš ho zabít nějakou povinností, i když příjemnou? Počkat, příjemnou?! Jasně, mám rád kolo a ježdění na něm, ale od kdy je sakra příjemné najet 500 km za osm dnů v tom mokroslizkošedohnědém bordelohnusu, v němž se poslední roky odehrávají Vánoce?! Nějak už mám to kolo rád z jiných důvodů než kdysi, kdy jsem si říkal závodník, a jen proto, že jsem si tak říkal, jsem se nutil jezdit denně v podmínkách, v nichž to vůbec nedávalo smysl. Přirovnání? Třeba tělesné potěšení v blátě. Jasně, pořád je to sex, věc příjemná, ale to bláto… dostane se všude… nevoní… drhne… zakrývá…
No jo, ale co teď? Nastal vnitřní souboj. Jako něco takového bych dal, ale nemuselo by to být zas tolik, no… Jako taková výzva, ta je fajn, něco si dokázat, zas bych trochu pohladil své ego. „Všichni máme potřebu něco dokazovat nejen svému, v našich očích často úspěšnějšímu nebo přinejmenším nedostatečně uznalému okolí, ale i sobě. My sami ve svých očích potřebujeme nějak vypadat, abychom rozvíjeli a udržovali své ego,“ pravil v jednom článku v Reflexu, který jsem našel zhruba ve stejné době jako výzvu, psychiatr Cyril Höschl.
Ale víš jak, Rudolfe. Nemuselo by to být nic tak velkého. Jako jo, najet nějaký ty kilometry… Ale co kdybych si aspoň trochu mohl vybrat počasí a trochu udělat takovou tu pohůdku, viď? Dřeš se a trpíš většinu roku, tak proč ještě trpět při něčem, co máš rád, v období, které máš taky rád?! Slovo dalo slovo. Dohodl jsem se sám se sebou. Někdo tomu řekne lenost, slabošství či srabárna, já tomu říkám vynikající schopnost improvizace, ochota vyjít druhému vstříc či najít kompromis výhodný pro obě strany. A to jsou pane hodně kladné charakterové vlastnosti!
Navíc zmíněný psychiatr navázal na svá předchozí slova takto: „Ne vždy máme shodnou představu o tom, co tuto funkci plní.“ Jestliže tedy nějak potřebuju polaskat své ego, může tuto funkci splnit i něco mírnějšího.
Takže. Ponechejme tedy pětikilo. Ale dejme mu leden. Celý měsíc. To by šlo. Výzva pořád zůstává zakódovaná, obzvlášť přidá-li se blbé počasí, ale zas by nemusela tolik bolet. Má hlava zahořela propočty. Je to nějakých 125 km týdně. Kdybych to dal jednou týdně do práce a jednou potom z práce, mám 90 doma. Těch pětatřicet se někde sklouznu o víkendu a je to… Je to ale nepravděpodobné. Takže vyšší matematika. V jiném vzorci to vychází na nějakých 17 km denně, takže i kdybych dva dny nevyjel, třetí to manko spláchnu. S prstem v nose.
„Riskantní chování se nejnápadněji vyskytuje mezi pubertou a časnou dospělostí, kdy fyzická síla a zdatnost převažují nad zralostí těch struktur mozku, jež mají tlumit impulzívní hnutí mysli a korigovat ‚drajv‘. V tomto věku také bývá nedostatečný strach z nemoci, zmrzačení a ze smrti, jež je vnímána jako něco imaginárního, co se týká pouze jiných lidí,“ seznamuje mne psychiatr s mou diagnózou. Podle svého jednání jsem tedy stále velmi mlád, nebo je termín „časná dospělost“ zcela relativní. Nebo jsem prostě retardovaný.
Střih. Máme 11. 1. Uzávěrka tohoto vydání a třetina měsíce v čudu. Statistika hovoří jasně. Manko roste. Přes týden do večera v práci, k tomu i jiné aktivity než kolo. Snažil jsem se posunout svou schopnost vyjednávat sám se sebou ještě o kus dál. Povedlo se mi vyjednat drobný ústupek. Mezi najeté kilometry počítám i ty, co uběhnu, ujdu nebo ujedu na lyžích. Naopak nepovedlo se mi prosadit přepočet hodin strávených tréninkem stolního tenisu (asi osm týdně, to by sakra bodlo) na kilometry ani přepočet jiných aktivit (třeba té z přirovnání výše, byť tady se hraje spíš o minuty, v nedočkavém mládí i vteřiny – a nesmějte se tolik, pamatuji ze závodní kariéry cyklisty, kteří si za „tělesný večer“ zapsali do deníčků 30 km; opravdu). Takže jsem po třetině měsíce na nějakých 80 km. Tristní. Jestli to takhle půjde dál, na konci měsíce mě nemine výkon hodný ultravytrvalců. Prostě si poslední dva dny vezmu volno a naložím si nonstop jízdu. Nemůžu přece prohrát sám se sebou!
„Málokdo začne s bungee jumpingem či zlézáním K2 v šedesáti letech, ledaže by měl v té době ještě nějaký nezvětralý mindrák, který by si tím chtěl léčit.“ Děkuju, pane psychiatře! Vyplatilo se dočíst váš článek do konce. Co já se tady komu snažím dokazovat…
Ale tu pětistovku stejně zkusím dát! Jen tak.
Rudolf Hronza
Foto: Michal Červený
Přidat komentář