Jsou to tak dvě hodiny, co jsem přivedl poprvé domů nové kolo do dlouhodobého testu a opřel ho v kuchyni s radostným výrazem: „Podívejte ho, krasavce pro příštího tři čtvrtě roku!“ Jak malý kluk, co dostal hračku. Teď tu sedím snad půl metru od něj, oči dokořán, a přesto ho nevidím. Inhaluju, a jak známo, tenhle akt žádá vroucí vodu, ručník přes hlavu a hluboké nádechy blahodárné páry do horních cest dýchacích a možná ještě dál. Ze zoufalství mám rypák tak blízko vařící hladině, že by stačil neopatrný pohyb a mohu si ho dát vařený s kremžskou hořčicí a chlebem. Rýmička! Tragédie. Odpoután od toho, co mám rád, přinucen dělat to, co rád nemám. Tedy nic. Zírám skrz páru do kovového dna hrnce jak do zrcadla a vidím v něm odraz mučedníka – fousatá tvář, splihlé dlouhé vlasy, a jak skrz zvrásněný ručník prosvítá světlo žárovky, připomíná to svatozář. Ježíši! Teda… Rudolfe!
Mívá to podobný průběh. První signál je hodně zvláštní. Tělo zničehonic aktivuje mozek a nasměruje ho k plánování. To takhle jedu na kole a náhle a mimovolně střádám plány, jak kam pojedu a jak budu jezdit pořád a k tomu běhat a posilovat a vůbec se fyzicky naplno ničit, jak přidám. Dříve jsem se nechal hned strhnout, nyní, poučen lety, už vím, že jak toto vypukne, musím zpozornět – náhlý nával tréninkové euforie je podezřelý. Takže hned z kola domů, teple se obléci a naprat vitamíny, až mi z toho vyskáčou pupínky. Připravit se na útok rýmičky. Nevím, co se to v těle a mozku děje, ale děje se to takto skoro vždy. První signál.
Druhá fáze ještě není plačtivá. Když se příprava na odpor nepovede, dostaví se první příznaky, nejsem vyčkávač. Den první, druhý, třetí, lehké šimrání v nose a pobolívání v krku, ale nic dalšího. Budu nemocný, nebudu nemocný, budu… čekání na výsledek mě nebaví nejen proto, že v tomhle období se nedostává kopretin k otrhávání losovacích lístků. Je třeba to zlomit. Takže do sedel a bojujeme. Buď, anebo. Nemarnit čas čekáním. Asi vás nepřekvapí, že většinou vyhraje „anebo“ – ulehnu. Jednou jsem z takové bojovné vyjížďky sotva dosáhl domova, pletl jsem nohama a po návratu z mrazu si naměřil 39,5 stupně rtuťové škály.
Fáze třetí představuje nejprve lehký sebezpyt – kde ses ty vole zase nechal ofouknout, proč ses v té hospodě nepřevlekl, proč jsi v té kose ještě klábosil s kámoši, tos musel to kolo mejt hned… Samozřejmě fáze nesmyslná, vždycky se okřiknu. Je jedno, proč se to stalo, důležité je, že je tu nemoc a je třeba nastolit odboj!
Býval jsem natolik odbojný, že jsem si vedle nemoci primární přivodil ještě problémy sekundární. To když jsem si třeba připravil tak silný inhalační roztok (čím víc přísad, tím víc zdraví, přece) a vdechoval jej tak horký, že jsem si spálil sliznice. Anebo mi kamarád poradil, jak skvělé je vymačkat paličku česneku (ne jen stroužek, celou partu), jeden citron, k tomu lžíci medu a trochu vlažné vody a vše vypít. Tvrdilo mi okolí druhý den, že jsem se asi někde vyválel, že smrdím, jenže to bylo tím, že mi z pokožky prýštilo zdraví, věděl jsem já – místo potu jsem póry vylučoval krůpěje česnekového moštu. Ale hlavně jsem se cítil líp, takže jsem proceduru hned zopakoval s vidinou, že už další den zase budu na kole. No… Nebyl jsem, ještě dalších deset dnů ne, ale co bylo horší, nastalé žaludeční problémy docela vážného charakteru se táhly skoro půl roku.
Smířil jsem se tedy postupně s tím, že po fázi sebezpytu je vhodné místo tvrdého útoku zařadit umírněnou obranu, protože ta bestie unudlená prostě žádá své. Tělo si řekne. Kdo má pocit, že ho zlomí, stejně prohraje, a když ne hned tím, že rýmička se potáhne déle, než by musela, za pár let určitě, a možná fatálně.
Vím to. Dobře to vím, a čím jsem starší, tím více si to připomínám. Tak mi proboha někdo vysvětlete, proč jsem se tentokrát s oteklým krkem zase napral prášky, abych oblbnul hlavu a ona přijala, že jsem zdráv, a jel to zas zlomit? A proč, když se to nepovedlo (fakt překvapení), si tu teď zase málem ráchám rypák ve vroucí vodě s naivní představou, že mě to spasí a já zítra už zase budu venku na tom novém biku?!
Já to vím. To se zase srdce a vášeň snaží nerozumně zlomit rozum…
Přeju vám zdravou zimu a více pokory vůči vlastnímu tělu, než jsem schopen vyprodukovat já.
Rudolf Hronza
Přidat komentář