Štěstí přeje připraveným. Pokud to tak je, co potom ale čeká na nepřipravené? Nutně neštěstí, opak k opaku sedá? Nebo snad mohou nepřipravení získat ještě víc než jejich poctiví oponenti? Anebo je to úplně jedno a nepřipravenost pouze vypovídá o přístupu jedince?
Bylo to někdy v říjnu loňského roku, možná o něco dřív (asi určitě), kdy se objevily první zmínky o závodu Blinduro Gravel v České Kanadě. Pecka! Gravel bike mě chytil za srdce, k tomu mám jeden do dlouhodobého testu a jde o můj rodný kraj. Přibližně. O nějakých 20 kilometrů vedle. Přihlášený jsem byl vlastně dávno předtím, než vše dostalo jasný obraz rychlostních zkoušek a podobně. Přestože jsem se zařekl, že závodění už bylo za ty roky dost, že už nikdy, a dlouhé roky jsem své rozhodnutí vydržel ctít. Tohle je ale přece něco jiného.
V listopadu začínám naplno prohánět testovaný Specialized Diverge a libuju si, že technika z cyklokrosové kariéry člověku zůstala. Současně cítím, že by to chtělo trochu se připravit fyzicky. Ne pro výsledek, ne pro srovnání s jinými, ale pro svůj vlastní dobrý pocit z jízdy. Tedy lepší, dobrý mívám standardně, pro něj tak nějak jezdím na kole, přece. Velo trenér Ondřej Vojtěchovský si po mé prosbě vyžádá mé časové možnosti a dostane je – a sdělí mi, že jestli nebudou větší, nechá mě v tom. Sdělí mi to po svém, nepublikovatelně. Srandista. Publikovatelně: s takovýmto „objemem“ prý systém moc parády nenadělá. Holt člověk nemůže žít jen kolem, že… No nic, pomohu si sám. Spoléhám na zkušenosti. Plánuji, s volným časem se rozhazovačně plácnu přes kapsu.
V prosinci zjišťuji, že plácnutí přes kapsu bylo odvážné. Pokárám se, že jsem se na podzim asi pomátl, a upravuji „plán“ nikoliv jen lehce.
V lednu a únoru jsem ledově klidný jako aktuální počasí. Do závodu zbývá tolik času! Ale je to mé cyklisticky plodné období, na své poměry vyrážím nebývale hojně. Ono mě to snad opravdu baví tím víc, čím horší jsou podmínky! Cítím růst formu.
V březnu přituhuje v práci – počet stran Vela roste, počet hodin volného času klesá v přímé úměře. Inu, má pozice je přece jen zejména kancelářská, testům se již většinou věnují kolegové. Prohání kola, já kolečka a pružinu kancelářské židle.
Duben pracovně ještě přitvrzuje a květen jeho nástup drží. Ale jsem v klidu. Jednak se mi i z téhle bídy skvěle jezdí tři dny na Velo campu, jednak je ten závod až někdy v létě, přece.
Ty vole červen! Ty vole tři týdny. Ty vole Rudolfe! Půlky se mi lepí k sobě závanem obav. Řešení, honem řešení, zázrak! Přijde trocha rozumných úvah. Ano, je to dvakrát 60 kilometrů (sobota a neděle), ale jedou se rychlostní zkoušky, ostatní je přesun mezi nimi. Pohodový. Takže jde o přípravu na dvakrát dvacet kilometrů, navíc rozložených na čtyři pět úseků každý den. Vlastně sprintíky, přicházím tomu na kloub, a hned je mi lépe. Hned poté celoroční trénink vměstnám do jednoho týdne, pravda značně systematicky. Pondělí objemové kilometry volně po silnici v trvání dvou hodin (běžně náplň celé zimy a jara). V úterý do kopců podpořit v podobném čase sílu a tempo (měsíční přechodové období do sezony). Ve středu kratší a rychlejší švih (rychlostní schopnosti). Hodina a půl. Ve čtvrtek cítím únavu, tedy odpočinek. To samé ještě zopakovat. Potom si naordinuji odpočinkovější výlety pro doladění formy a uklidňuji se. Nohy se točí, srdce tepe, vzduch protéká.
Ne! Neuklidňuji, samozřejmě nemohu být připraven. Jsem jen na nejlepší cestě náhlým uvědomělým tréninkem definitivně zdecimovat své tělo, abych pak v den D doslova neotočil nohama. Ale aspoň se uvolňuji zábavou ze znovuobjevené (pokolikáté už) vlastní blbosti. Evidentně jí mám nevyčerpatelnou zásobu. Ale už jsem se sebou smířený. Tak to chodí. Na začátku nadšení a velké oči, důkladné plány. Pak to vše opadne, protože je přece hodně času, a najednou přijde akce – a sakra bolí. A je jedno, o co se jedná. Prodloužený víkend s kamarády, orientační závod v zimě, cokoliv, co by bylo vhodné absolvovat v jistém fyzickém stavu. Za mou snahou být připraven nikdy nestojí touha po výsledku, ale snaha dosáhnout na zážitky nikoliv na samé hranici kolapsu.
Ale ať. Realita je, jaká je, a „vono to ňák dopadne“. Deset dnů před akcí mě pro jistotu ještě pozlobí žebra – nemohu moc dýchat a nemohu se v plném rozsahu hýbat. „Staříku,“ rýpne si drze mladá sousedka, když mě zahlédne přes ulici coby zkroucené něco, co dříve bývalo vcelku vysportovaným člověkem. A tak zatímco se toto vydání Vela začíná prodávat, já se přesunuji do České Kanady pro bolest. A pro skvělé zážitky. Přece si je nebudu kazit sám sobě jen proto, že jsem vůl jak anděl, jak říkala babička. Vždyť právě tím jsou nejspíš ty mé zážitky vždycky tak intenzivní. Štěstí přeje připraveným, ale na nepřipravené čeká nezapomenutelné, byť až za notnou porcí zbytečného laktátu a utrpením. Už to vím.
A neříkejte mi, že to nemáte taky tak. Aspoň někdy. Že ano? Prosím, řekněte, že ano.
Přeju vám skvělé léto plné zážitků!
Rudolf Hronza
Přidat komentář