Posázaví

Pneumatika tancuje po dláždění, v uších hučí. To ale přece není moře – jen Sázava pluje korytem a skupina jezdců pracně kormidluje biky po navigaci lemované rákosím. Předtím, s veškerým vypětím sil, had jezdců funěl a sípal na vyhlídku k altánu nad Sázavou. Jeden si připadá jako osel, jako tkadlec Klubko s oslí hlavou. Ale opečování nádherné Titanie za to stojí, ne? Otázkou je, kdo je více ošálen Pukem, poťouchlým darebou navedeným Titaniiným manželem, králem vil Oberonem – ona, anebo my, dobrovolně se mučící takovýmhle apendixem?

Obdobně záludné pasáže číhají cestou ze Zruče do Samechova a koneckonců i při výšlapu z Ledečka, kdy mdloby málem uspí nejednoho jako rozhádané a zmatené milence pozdní noční hodina v athénském lese. Modrá značka z Ondřejova nebo i červená směrem na Zruč si s jezdci tu a tam hrají, jakoby je kreslil právě samotný Puk, teď již ne z příkazu Oberona, jen z pouhopouhého rozmaru. Hledáte signál značení, prodíráte se remízky a houštinami, tápete jako v mlze. Anebo to byla ta černočerná clona, jež měla být překážkou souboje oněch mladíků zamilovaných díky šťávě a popletovi Pukovi do jediné Heleny?

Co je tohle jen za nesourodý slepenec? Dává to smysl sem někoho pozvat a vábit? Moment – ale ano, ovšemže ano! Už se objevují piloti zakousnutí do řídítek a vzpomínaná modrá značka z Ondřejova končí pěkně technicky u potůčku. Stejně tak červené značení nad Zručí jezdce pěkně proškolí, nad Ratajemi si zase sáhne na limity svých možností ve výjezdech po kořenitých pěšinách nejeden vzorek pneumatiky a konec konců i sjezdík po schodech od tvrze Pirkštejn ke trati není o nic lehčí, než naučit se zpaměti divadelní kus. Proč ale se sem motá divadlo? Snad proto, že kdesi v hvozdu skupina řemeslníků cvičí frašku za účelem pobavení na jakési svatbě.

Oko kouká do modročerné tmy. Opačným směrem shlížejí oči desítek hvězd. Zmatená mysl tápe v časoprostoru. Louka, nedaleko se ježí les – jistě, už jsme doma, u Pavlíka, za humny v Úžicích. To léto ale voní… Kdo si tamhle čte s baterkou? Co je to za dámu? A proč kolem té krásné paní pobíhají ti pidimužíčci?

A teď již je poddaných půvabné Titanie všude plno. Les je naplněný zvuky, které chutnají jako med. Posázavské lesy hučí hlasy elfů jako úly, pod támhletím i tamtím keříkem hned celý houf maličkých postaviček v čapkách, s křidýlky a harfičkami, bubínky, i na malých konících či ještěrkách, dráčcích, a všechno to zvučí a zní, hýbe se, dovádí. Cesta hvozdy příjemně ubíhá, koruny chrání před žárem letního dne. A zase louky, s vysokou travou i chladivými brody. Leckde již seno smotáno do klubek pokorně čeká na svoz a trpajzlíci po něm sáňkují, jakoby se nechumelilo.

Teď se ale rozutekli a poschovávali do houští a snopů, jako když do špačků střelí – po cestě si to vykračuje černý kocour. Pozdraví a prý, neviděli-li jsme pašíka. To je Mikeš! Co ten tady dělá, uprostřed svatojánského snu? Inu, jede se dál. V potůčcích chytají děcka s vyhrnutými nohavicemi raky, pasáčci pasou stáda, na kopcích se vypínají zříceniny a hrusický kostelík je také vidět široko daleko do kraje. Pašíka grupa nepotká ani u obecní pastoušky a ani na návsi, a v lesíku Šmejkalka hned za vesnicí už zase mají elfové pré. Skáčou z fialky na fialku a metají po sobě brusinky a ostružiny. Najednou jejich rej i poklidný dech přetne srdceryvný výkřik. Nese se ozvěnou od Čtyřkol, tam co stojí tvrz Zlenice. Nebude ona už půlnoc? Že by duch zavražděného zemana z Dubé obcházel zdivo? Nebo si starý Mulisák pořád nedá a nedá pokoj a straší i dneska?

Další křik, tentokrát již s jistotou připsatelný velmi pozdním návštěvníkům hostince. Za bujarého veselí se společnost rozchází do chalup, teď někdo začal notovat peprnou odrhovačku. Přetahuji si vlhký konec spacáku přes hlavu.

Rozžhavený kotouč slunce se nabodl na věž kláštera. Svatý Prokop ale dál stojí v poklidu na nádvoří mezi staletým zdivem. Stejně, jako ví, že hned tak někdo nerozluští stavitelův vtípek, zakletý do zdiva věže, je mu jasné, že za pár desítek minut se už slunce bude koupat v řece. Není z celého léta snad právě tahle hodina, kdy pařák přechází ve smířlivý podvečer, tím nejcennějším? Svižný trail po kruťáckém šplhu vozovou cestou z Ledečka přivádí dvoukolé poutníky zpět k městu Sázava. Nízké slunce oslňuje a jakoby víly a skřítkové plnými hrstmi rozhazovali zlato po cestách a do všech koutů lesa. Ostře vykrojená zatáčka či prudké zatažení za brzdu zvedne proti proudu světla krásně prokreslený oblak prachu. Ten pohled se však jezdci nabídne jen na pár okamžiků, záhy on sám oblak rozežene. Zatáčka níže na cestě ale možná nabídne další.

Alarmující myšlenka pojednou působí jako by na vás někdo začal stříkat vodu: co když to není kácovské, ale šťáva Puka vtipálka, který mi nasazuje oslí, vepřovou anebo koňskou hlavu a ještě k tomu mámí způsobem, že si nebudu moci pomoct a celý zbytek večera budu žvatlat nesmysly do ucha támhleté matroně jak tokající tetřev? Hrůza, tíživější než zločin na hradě ve Zlenicích, přetíná poživačné rozjímání.

Tip na druhý den

Z Kácova po červené turistické značce do Českého Šternberka, odtud asi 500 m po silnici na Šternov k mostku, cestou podél potoka k hájence na zelenou značku, podjezd pod dálnicí a dále po žluté značce na Vlkov. Polní cestou přes kótu 490 m, přes lesík dolů k rybníku v Rousínově a dál do Kozmic. Zde po červené značce na žlutou a tou se nechat vést přes Krásnou horu (520 m n. m.) na vlak do Čerčan. Délka zhruba 55 km.

Text a foto: Tomáš Taich