Křemešnická vrchovina

Překročení bludného kořenu Strategické se nám z hlediska ubytování zdálo malé městečko Černovice nacházející se takřka v samém středu oblasti. Odtud startujeme východním směrem po zelené turistické značce. Ta k naší spokojenosti v naprosté většině vede loukami a lesy. Z čeho ale velkou radost nemáme, je začínající drobný déšť a rtuť teploměru nijak nepospíchající k dvojciferným hodnotám.

Poprvé zastavujeme v Nové Cerekvi. Při pohledu do historie tohoto města se neubráníte myšlence jistého prokletí. Jen považte: v minulosti zde vypuklo několik rozsáhlých požárů, jeden z posledních v roce 1822 prakticky zdevastoval celé město, navíc je známo i jméno žháře. Byl to Antonín Štědrý z č. p. 16 (jeho potomci musí mít tehdejšího kronikáře asi v lásce).

Aby toho nebylo málo, tak o pět let později obyvatelstvo postihla úplavice, kterou mnoho lidí nepřežilo, a tak dále. Co ale přestálo bez úhony, je židovská synagoga, která v současné době prochází rozsáhlou rekonstrukcí. Na náměstí nemůžeme trefit správný směr, motáme se stále dokola, GPS a mapa nás posílají opačným směrem, než je fyzické značení modré značky. „Naše“ modrá značka skutečně vede kolem zmiňované synagogy a dále lesem za město. Před námi je krátký asfaltový úsek přes Čáskovice k Heilovskému Mlýnu a rybníku, zbývající část do Pelhřimova je ovšem ve znamení kořenitého a kameni tého podloží s finálním sjezdem do města. Počasí, i přes bohulibé sliby meteorologů, se ne a ne umoudřit, proto bereme zavděk polévkou v restauraci a mobilizujeme energii na zvládnutí nejvyššího kopce této vrchoviny, Křemešníku.

Pro výjezd jsme zvolili červenou značku procházející kolem pelhřimovského hřbitova, kde se k našemu překvapení (i přes známou filmovou repliku) skutečně žádné krematorium nevyskytuje. Po přejezdu podmáčené louky se noříme do lesa a pěšinou kličkující mezi stromy a kořeny začínáme pomalu nabírat na nadmořské výšce. Za Prosečí je vše ještě intenzivnější, kořeny a kameny kloužou, ale jen slabý jedinec zde dokáže tlačit. Vrchol nás vítá nelibě, pro mlhu není takřka na metr vidět, jinak je zde kromě příjemné restaurace také rozhledna zvaná Pípalka, lanové centrum a poutní kostel Nejsvětější trojice se studánkou, jejíž voda protéká stříbronosnými rudami a je tím tak slabě radioaktivní. My dáváme raději přednost šálku horkého čaje a vrchol opouštíme po silnici, možné je ale také následovat modrou značku vedoucí souběžně se zdejší lyžařskou sjezdovkou. Vyznavačům sjezdů bychom ale určitě doporučili volit opačný postup: výjezd na Křemešník po silnici a zmiňovaným terénním úsekem po kořenech se pustit dolů, zdejší místo nabízí variant opravdu hodně.

My sjíždíme hlavní silnicí po modré značce a přes Lesov, Dobrou Vodu a Meznou dojíždíme do Kamenice nad Lipou. Součástí této trasy je také Partyzánská cesta bratrství, která z Kamenice pokračuje v podobě červené značky do Černovic. V Kamenici má také konečnou zastávku zdejší rarita – úzkokolejná železniční trať spojující Jindřichův Hradec a Obrataň. Nedaleko Černovic pak stojí v lese hájenka u Eustachů – za války sloužila jako partyzánské velitelství oddílu „Za Prahu“ (odtud ten název cesty bratrství), v době normalizace pionýrům k rekreaci a v současnosti je zde umístěno školicí středisko ministerstva vnitra. Její zdi by nám toho asi prozradily hodně, kdyby dokázaly mluvit… Závěrečný sjezd úvozem do Černovic nelze nazvat jinak než utrpením, ovšem při lepším počasí by byl naprosto dokonalý.

Další den startujeme z Černovického náměstí opět po zelené značce, avšak opačným směrem. I zde polní cesty střídají pěšiny s podélnými kořeny, ale vzhledem k tomu, že jedu na fullu, náležitě si je vychutnávám.

Prvním cílem, na nějž směřují naše pláště, je poutní místo Svatá Anna (založeno roku 1772), které leží ve skrytu hlubokých lesů, ve výšce 610 metrů nadmořské výšky. Jde o malé lázně, jež by se – jak praví historie, mohly stát českým Grafenbergem, kdyby našly svého Priessnitze. Pod mohutnou klenbou prastarých lip se skrývá malý poutní kostelík sv. Anny a hned vedle něj stejnojmenná barokní kaple. Mohutná lípa u kapličky je patrně nejstarší strom v kraji, její stáří se odhaduje na 500–600 let.

Za střídání asfaltu a lesních cest pokračujeme přes Mlýny a začínáme stoupat k zřícenině hradu Choustník, jehož počátky se datují kolem roku 1250. Založen byl Benešem z Choustníka a poté, co ho o století později převzali a dostavěli páni z Rožmberka, budil svým masivním zdivem takový respekt, že pokus o jeho dobytí odradil i husity. K hradu se váží zajímavé pověsti, navíc je z hradní věže při pěkné viditelnosti vidět Šumava nebo Brdy. Té má dnes počasí na rozdávání, bohužel je ale zavřeno. Podle našich zkušeností také nedoporučujeme pokoušet se hrad obejít (ani bez kol) podél obvodové zdi. Pěšina totiž na protější straně hradu končí nad hlubokou roklí…

Další postup nám zpříjemňuje sjezd plný kořenů a kamení vedoucí do stejnojmenné vesnice, odkud pokračujeme po modré značce přes Dlouhou Lhotu až k odbočce se značkou červenou, na niž se napojujeme. Jedná se o širokou lesní cestu, která vede do Chýnova. Dbejte tu zvýšené pozornosti, je tu bezpočet hlubokých louží a jízda má blíže ke slalomu. Při pokusu o projetí jedné takové a celkem mírumilovně vyhlížející pohltilo bláto přední kolo až nad náboj a mou nohu pod koleno, dokonce zde nepomohla ani devětadvaceti­palcová kola známá svou průchodností podobající se tanku.

Po obědě na náměstí v Chýnově se napojujeme na modrou turistickou značku, která nás dovádí k Chýnovské jeskyni. Jedná se o největší a nejstarší vápencovou jeskyni u nás, z jejíchž celkových 1200 m chodeb je pro veřejnost přístupno 220 m, přičemž při prohlídce návštěvníci překonávají převýšení 45 metrů. Zajímavostí je, že ač se jedná o vápencový úkaz, jeskyně je zcela bez krápníků. Po změně značky za zelenou nabíráme směr Pacov, to se ale neobejde bez bloudění, například v Hartvíkově se motáme jak v začarovaném kruhu. Opět se zde střídají lesní kořenité pěšiny s polními cestami, obzvlášť to platí o úsecích kolem Kozlova a zdejších rybníků. Do Pacova ale přijíždíme po asfaltu.

V tomto malém městě se nijak nezdržujeme a po napojení na červenou značku míříme úzkou pěšinou za městem na hrad Kámen. Nejdřív ale musíme překonat menší kopec, který raději objíždíme vrstevnicovou neznačenou cestou, než abychom se trmáceli kolmo korytem vymletým od vody. Sjezd do Kamene je přímo idylický, úvozová cesta podél pole s pasoucím se skotem a hrad pod námi ležící v lehkém podzimním oparu. Z těch milých kraviček se nakonec vyklubali býci a nebylo moc příjemné sledovat, jak se formují a nenápadně, krok po kroku, se blíží ke mně. Při snaze o zachycení co nejlepšího snímku hradu jsem totiž vstoupil na jejich drátem chráněné teritorium, které si ale pečlivě hlídali, ústup byl tedy nejrozumnější rozhodnutí.

Co říci o samotném hradu? O tom, že je dominantou stejnojmenné obce není pochyb, nás ale spíš zaujal zadní trakt, který je rozhodně působivější než samotné průčelí. V současné době je zde umístěno muzeum motocyklů, v podhradí zadní části je pak volně přístupná sbírka historické zemědělské techniky. Dále pokračujeme vedlejší silnicí přes Dobrou Vodu a za ní se vpravo napojujeme na zelenou, nám dobře známou značku z předešlého okruhu, která nás lehkým sjezdem lesem přivádí zpět do Černovic.

Křemešnická vrchovina nás mile překvapila svými početnými technickými úseky i přátelskými a nikterak prudkými výjezdy a když už se pod pneumatikami vyskytoval asfalt, tak to v převážné většině bylo na cestách, kde spalovací motory dávají dobrou noc, o automobil jsme zde zavadili jen zřídkakde. Trochu bizarně, někdy spíš úsměvně pak působí názvy vesnic v okolí jako Křeč, Hroby nebo Eš.

André Vebr Foto: Eda Pinkava a autor