Na kole podél řeky Úhlava

Nestává se moc často, aby grafik přičichl k redakční práci, ale pro mě to byla výzva vyzkoušet si něco nového. Jedna věc je objet řeku a druhá o tom něco napsat. První smělé propočty napovídaly, že nás čeká devadesát kilometrů. To už kluci v redakci mávali rukou a říkali, že to bude tak o dvacet víc. A nakonec ani to nebylo konečné číslo.

Tedy od vrcholu. Projíždíme Železnou Rudou až na parkoviště, které je u chaty Hofman, tudy vede lanovka ze Špičáku na Pancíř. Špičák je známé lyžařské středisko, vrchol se nachází na protějším kopci od Pancíře. Poslední doladění a můžeme vyrazit. Nástup je hned velmi strmý. V tisíci metrech nad mořem není nejtepleji, tak se alespoň zahřejeme. Jedeme přímo pod lanovkou. Na asfaltce se dáváme doleva, abychom po pár metrech zatočili doprava. Projedeme kolem závory a po šotolinové cestě se blížíme k pramenící Úhlavě.

Vrchol Pancíře (1214 m n. m.) nesmí zůstat nepokořen. Ještě chvíli se držíme po šotolině a pak prudce stáčíme doprava na vrchol. Velmi technické a strmé stoupání po kořenech a kamenech nás vede přímo k rozhledně, která je na Pancíři a rozhodně stojí za to si ji vyšlápnout, výhledy na Šumavu máte jak na dlani. Za dobré viditelnosti jsou vidět i Alpy, my však máme trochu smůlu, je mírný opar. Za chvíli klesáme po stejné cestě, po jaké jsme jeli nahoru, a pak pár metrů po žluté a zase na modrou značku. Hned na začátek je to úžasný zážitek. Náročný trejlík vede po kořenech, kamenech a klikatí se lesem mezi spadlými stromy, které jdou většinou obkroužit. Taky jedeme chvíli potokem, možná je to jeden z pramínků Úhlavy. Každou chvíli musíme zastavit, abychom mohli shlédnout krásnou šumavskou přírodou.

Najíždíme na pohodovou šotolinovou cestu. Po projetí parkoviště pod Špičákem asfaltová cesta spíše klesá až k vodní nádrži Nýrsko. Projíždíme Hamerskou cestou, která vede přímo Úhlavským údolím, tady se nám nabízí spousta překrásných výhledů. Míjíme pěknou stylovou hospůdku se zahrádkou, škoda, mají zavřeno, tak si dáváme na zápraží alespoň svačinku z vlastních zásob.

Vodní nádrž objíždíme po žluté značce, která vede převážně v lese nebo po asfaltu. Přímo v cestě nám stojí brána, která je součástí oplocení rozsáhlého pozemku u statku. Co teď? Možnost rozumně jej objet není. Najednou slyšíme: „Pojeďte, pojeďte.“ Přijíždíme k opálenému padesátníkovi. Je z Mnichova, před třiceti lety emigroval a po revoluci si koupil tenhle statek, který si sám renovuje. Rozhodně mi nepřišlo, že patří mezi škodiče, kteří vykřikují: to je můj pozemek a nikdo přes něj nepůjde! Spíše mu vadí přístup lidí. Nikdo se ho neptal, jestli přes jeho pozemek těsně kolem vchodu do stavení může vést turistická značka. A taky vandalizmus některých lidí (místních i turistů). Říká, že vybuduje pěšinu kolem oplocení. Celkem sympatický chlapík se zrovna chystal z ohromného kmene vytesat koryto k pramenu v alpském stylu. Popřál nám šťastnou cestu.

Pokračujeme dál k přehradě. Vodohospodář Povltaví právě instaluje informační ceduli o vodní elektrárně Nýrsko. Už jsou tři hodiny, čas oběda, necháváme si poradit hospůdku u kempu. Rozhodně dobrá volba. Obec Nýrsko je mimo jiné vyhlášena svým přírodní divadlem, které se nachází poblíž kempu. Dáváme se dolů pod přehradu na asfaltku, která nás vede až do Nýrska.

Po dobrém jídle vyrážíme dál, zkoušíme trochu improvizovat cestou podél toku a bez použití mapy, co to jde. Hráli jsme kličkovanou mezi domky, chatkami a rybníky, až nás to vyhodilo na silnici č. 192 kousek u mostu přes řeku. Pak nás příjemná asfaltka vedla přímo do Dubové Lhoty. Sjíždíme k řece, kterou přejíždíme po mostě. Dál nás čeká překvapení (podcenili jsme nastudování mapy…). Rameno Úhlavy není kudy přejet, tak tretry dolů a brodíme. Na druhé straně se cesty rozdvojují, Mirek jede vpravo a já vlevo. Obě cesty končí močálem a neprostupnými houštinami, za nimiž je určitě polní cesta, kterou jsme chtěli jet po proudu až do Janovic. No nic, vracíme se. A dál silničkami přes Janovice, Rohozno, Bezděkov dojíždíme do hotýlku Rual, kde jsme se kolem osmé ubytovali. V hotelu je výborná kuchyně, dá se posedět i na zahrádce. Z okna pokoje je vidět přímo na Úhlavu.

Vyrážíme časně ráno, všude je klid, sluneční paprsky se snaží oteplit ještě trochu chladný vzduch. Jedeme podél řeky směrem na Svrčovec nejdříve po asfaltu, pak polní cestou a opět po asfaltu. Z obce máme namířeno na zříceninu hrádku Komošín. Jsme však zklamáni, nic moc zde není, jen obytné chalupy. Pokračujeme dále po červené značce nejprve lesní cestou a poté ranní rosou v mokrých lukách. Kolem přírodní památky Stará Úhlava až ke gotickému vodnímu hradu Švihov (vodnímu pro svůj vodní příkop). Na počátku roku 1425 dobývalo v tu dobu ještě tvrz osm tisíc mužů 15 dní, museli prokopat příkop a vypustit vodu, až poté se jim podařilo tvrz o 130 mužích dobýt.

Ve Švihově si dáváme pozdní snídani. V místním nepříliš vybaveném obchodě kupujeme potřebné suroviny. Po vydatné snídani pokračujeme stále po červené romantickou silnicí úplně bez provozu až do Plzně. Ve vesničkách, kterými projíždíme, si připadáme jak na konci světa. Ticho, klid, občas nějaký kohout zakokrhá, pes zaštěká, jinak ani živáčka.

Část trasy, která následuje, není nakonec tak úchvatná. Je to lesní asfaltka, po které stoupáme a klesáme od Kaliště do Příchovic. Asi v půli cesty zastavujeme u mohyl, skalních útvarů, které byly za středověku obydleny. Příchovice mají barokní zámek, Přeštice barokní kostel. Nezbytné foto a jedeme dál. Červená značka se dál houpe nahoru dolů, někdy dál od řeky, někdy blíž. Občas ji křižuje a takhle celkem příjemně cesta pokračuje až do Plzně, kde trochu kličkujeme na okraji města. Už jsme skoro v centru a já mám pořád pocit, že město ještě nezačalo. Jedeme podél řeky Radbuzy, asfaltovou pěšinou kolem spousty zeleně. Mnoho Plzeňáků sem chodí na procházky, proto jedeme opatrně a pomalu. Za železničním mostem se dáme doprava, popojedeme asi 700 metrů a jsme na hlavním nádraží. Odtud se dá vlakem dopravit skoro všude.

Úhlava je příjemná a klidná řeka s krásnou přírodou a spoustou památek, které jsou na cestě. Začátek je náročnější na techniku, ale pouze pár kilometrů. Následuje spíše pohodová vyjížďka bez většího převýšení a náročnějšího terénu až do Klatov. Druhá etapa měřící 71 kilometrů je trochu náročnější na převýšení, cesta neustále stoupá a klesá spíše po lesních nebo asfaltových cestách. Úsek před Plzní se členitým terénem je velmi pěkný. Celá řeka se dá objet na trekkingovém nebo MTB kole. Dva dny jsou ideální časový úsek.