Na kole podél řeky Ohře

Sjetí Ohře bylo hozenou rukavicí. Povědomí o splašce fabrik na severozápadě země, potvrzení téhož a vzápětí opojný trip ve vlnách čistoty a neposkvrněnosti – jak exhalacemi a špínou, tak turistickým ruchem. Rozmach jednoho totiž eliminoval vývoje druhého, přičemž přírodní bohatství Ohře zůstalo většině lidí skryto. Exkurze v sedle biku je o to příjemnějším poznáním, s čím větší skepsí po proudu spouštíme.

Za výchozí bod putování kolem Ohře jsme zvolili benzínovou pumpu u hraničního přechodu Pomezí. Tam někde by měl být počátek české řeky Ohře. Její německé embryo vypadá jak potok a Němci mu po svém říkají Eger. Naše čistokrevná a řízná Ohře začíná vlastně až u Chebu, tedy asi 7 km od přechodu, kde zárodek Eger sílí v mateřském pupku jezera Skalka. Jeho nejsilnějším přítokem je říčka Reslava.

Před prvním šlápnutím do pedálů přehlížíme jezírko a dodáváme si kuráž: „Budeme se pořád držet vody!“ Odhodlání však mizí s první křižovatkou, kde nechtěně bereme kurz opačným směrem. „Měli jsme to střihnout přes jezero Skalka a po červené se vrátit na čáru ke zřícenině Pomezná,“ zkouší to ještě ten, co v autě listoval autoatlasem. Má pravdu, ale sjíždět dolů k celníkům a pak se trapně vracet do kopce nás neláká (naše rada: cesta po druhém břehu jezera Skalka bude určitě příjemnější, rychlejší a víc u vody – červeně značená stezka tam podle domorodců skutečně začíná u zříceniny hradu Pomezná, jen pár stovek metrů od hraničního patníku). Projíždíme hlavní „štráse“ v Pomezí nad Ohří. Trpajzlíci ze sádry jsou ranní ptáci i se svým vůdcem z Asie. Mezi nevěstinci to střiháme doprava do lesa s tušením, že se řece vzdalujeme a s vědomím, že je nám to putna. Hlavně ať jsme pryč z tohohle území zmaru. Z Dolní Hraničné stoupáme na Horní Hraničnou po vrásčité asfaltce o šířce koňského povozu a hajného na jawě k tomu. Na Zelenou horu nás vábí vysílač „Bismarkova věž“ a nakonec bohužel lichá předzvěst krásného rozhledu.

„Musíme se držet vody,“ hučí nám pod helmami. Nahoře zjišťujeme, že jediná voda v dohledu je ta, co se nám ztrácí z bidonů. Pak seskakujeme z vrstevnice na vrstevnici. Zatuchlina viaduktu a vlahý lesní chlad dává vzpomenout na vztyčený prst televizní rosničky, která večer varovala na nebezpečný kontrast indexů žízně a tělesné zátěže. Zvlášť když se dneska ještě pořádně ohřejeme.

Pak je to tu na chvíli zas. Lesní cestičku kříží stará silnice z Chebu na Pomezí. Pár domků bez čísla popisného, jimž z okapů visí vyšisované srdce. Trefujeme pěšinu a konečně opět cítíme vodu. Turistická zelená na západním okraji Chebu nabírá směr na Františkovy Lázně a konečně je tady první „singlík“. Krásná houpavá udusaná pěšina bez kamenů, esíčka, klopené zatáčky… paráda! Asi kilometrová satisfakce za všechny anonymní holky z hampejzů. Vjíždíme na náměstí do Chebu, kde Vietnamci stloukají kovové konstrukce stánků.

Hodinka jízdy je za námi. První poučení: podívat se do mapky je menší zlo než se proplétat jen tak podle sebe. V Bříze a Cetnově jsou sice značeny kempy, přesto těžko říct proč, ale to západní „pomezí“ tak nějak zvláštně odpuzuje. Kdo vyrazí až z Chebu, nic moc na tom netratí. Naopak ušetřený čas se může hodit v lokalitách, které za to stojí. A že jich podél vody ještě bude!

U cedulové mapy před nádražím si rovnáme orientaci a výškové metry na budících. Poohří je prý nejkontrastnější a nejrozporuplnější oblastí České republiky. Teď, před chebským nádražím za rozbřesku, o tom nepochybujeme. Mezi těly mumifikovanými na lafetách z laviček parafrázi „řeka mnoha tváří“ chápeme asi jinak, než jak ji autor průvodce myslel. V téhle fázi má Ohře tvář ještě zahalenou novinovým papírem.

Shodujeme se, že odsud odjedeme po silnicích. Podél Ohře tady nejsou značky. Ani v mapě, ani na stromech. Stejnou silou, jakou odpuzuje západní hranice, ovšem přitahuje řečiště, přestože se rozlévá v málo zajímavé krajině. Předtím proto několikrát zakusíme na vlastní kůži, jestli by to „třá po ňáký tý stezce pro rybáře nešlo“. Nešlo! Bujné porosty čehosi včetně nepříjemných bolševníků se rozpínají i několik desítek metrů podél břehů. Pokračujeme tedy po silnici.

Z Hradiště valíme střídačkou přes Jindřichov a Tršnici k první vychytávce (konečně) mimo asfalt, o které mluví mapa. Strejda na kejvačce nás varuje, že po polní cestě od Doubí na Lesínku to fakt drncá. Tak mu děkujeme a jedeme tudy. Krátká nuda přes ves Lesina končí u krchova v polích (Hněvín). Kříže uprostřed žlutých lánů jako by ukazovaly k vousaté „necestě“ někam. Kam? Směrem k vodě. Fakt? Snad! Mapa zůstává nedosažitelně ulitá ve slídě daleko na zádech.

Klaplo to! Přes mokřady (kdyby nebylo období sucha, asi by cesta bažinou byla špatná) jsme se najednou octli u lávky v Mostově. Zajímavý vynález! Lávku s kovovým retardérem zdoláváme bez problémů. S řekou po levici se vysokou travou přibližujeme k horizontu s obytnou zástavbou. Párkrát se sice vracíme, ale jde to, celkem. Špagáty z trávy v devítikolu, pořezaný holeně, hořící báglík na zádech a obavy, že se touhle džunglí budeme muset vracet, až to zase někde skončí. Tohle putování fakt nemá chybu!

V Kynšperku objevujeme skvělou dřevěnou krytou lávku, jako vystřiženou ze švýcarských Alp. Za ní opět kousek „singlíku“, pár turistů, první vodáci a první stánek s točeným pivem – zavřený. Minimálně jeden bidon na suchu, peče už to celkem pěkně, ale jede se dál. Sekáčovi trávy uctivě děkujeme za směr, který nám odmával kosou. Po levém břehu se zase prodíráme houštím. Pod Drsným vrchem lepíme duši. Za ďábelského chechotu škodolibého rybáře: „Ta-dy? A-ces-ta? Cha-cha-cha,“ se vracíme do Kynšperku přes most na protější břeh Ohře. Po sekáčovi se slehla zem. Byl tu vůbec? Poučení druhé: Mrknout do mapky je menší zlo, než spoléhat na sekáče!

Kousek po silnici a zas nás vábí řeka – rychle na polní cestu. Od Libavského údolí přes říčku Libavu pokračujeme podél chatové mini osady. Cesta se zužuje a houstne, bolševníky nám stále častěji vyšlehávají šrámy přes nohy i obličeje, a když nás zastavují v absolutně neprostupné džungli, máme dojem, že nastal soudný Den trifidů. Při zpáteční cestě jsou chataři v nezměněných pozicích. Asi už je ty mrchy dostaly a zdánlivě nechápavé pohledy jsou jen prázdné oči zombie.

Šabina a Černý Mlýn ještě odolávají, dostáváme je po silnici. Sokolov i okolí dostal od komunistů na frak. Dřívější název Falknov zašlapali do země a postavili paneláky. Město se stalo střediskem hnědouhelné pánve s povrchovými doly. Do vzduchu čadí fabriky na zpracování uhlí, elektrárny, sklárny, chemička a hnus. Po Plzni nejprůmyslovější a ekologicky nejzatíženější oblast západních Čech.

Trefujeme zelenou podél řeky a po kamenité lesní cestě projíždíme přes Těšovice do Starého sedla. Lanová lávka a… hurá, sláva, je to tady! Technická cesta přímo nad řekou. Vlhký vzduch, měkký podmáčený terén, ale prakticky bez bláta, adrenalinové i trialové pasáže, sem tam nějaký ten polom. Ale jinak paráda. „I ty, Sokolove. Co jsme si, to jsme si, vše je zapomenuto.“ Obzvlášť, když na rybářské pěšině těsně u vody uprostřed lesa narazíme na bagr. „Z prostředků Královského poříčí a za přispění města Sokolov a Loket budujeme podél Ohře cyklistickou stezku. Hotova by měla být ještě do konce letošního roku,“ šokuje později starosta Lokte s příznačným jménem Jiří Kola(řík). To sice netušíme, když vjíždíme do města Loket, přesto jsme ze zeleného úseku cesty v euforii. Řeka mnoha tváří dostává svůj rozměr. Kontrast šedi a zeleně bije do očí a trhá plíce. Bušíme do pedálů v očekávání věcí příštích.

Po hradu ze 13. století jen pokorně blýskneme brýlemi a už to šviháme po cyklistické magistrále na Karlovy Vary. Tvrdá silnice ze šotoliny. Dva až tři vedle sebe – žádný problém. Ve stínu a mírně z kopce, budíky na řídítkách nechápou momentální rychlost, která neklesá pod 30 km/h. Snad jen turistů a výletníků přibývá přespříliš, ale jsou na cyklisty zvyklí.

Svatošské skály jsou perlou Poohří. Pro znalce připodobnění: něco jako vápencové skály v okolí Srbska na Berounce. Za visutou lávkou hostinec s pivem nevábné značky a jídelní lístek psaný v azbuce. Blížíme se Karlovým Varům. Cheb obsadili Asiati, Sokolov průmysloví partyzáni a Karlovky Rusové. Proud řeky mnoha tváří nezastavíme.

Karlovy Vary jsou oříšek, jenž se snažíme rozlousknout objížďkou přes Kozí hory, Čertův kámen a Vyhlídku Karla IV. Docela se nám to daří. V davu dam srkajících porcelánové konývky se ujišťujeme, že už jsme měli být pryč, a po silnici mizíme. Za Radošovem naskakujeme na červenou, z níž prakticky slezeme až druhý den odpoledne v Kadani. Dobře značená turistická stezka je lahůdkou pro bikery. Skoro pořád těsně podél vody s poměrně hustým špagátem hospod. Vracíme se minimálně, aniž bychom sahali po mapě. Těžké kopce kontra sjezdy se zadky na zadní gumě. Louky s lučním kvítím versus hory doly černý les. Sem tam pramen, zřídka zřídlo. Od úpatí Vojenského újezdu Hradiště, přes Kyselku, Šemnici, do Velichova je to lahůdka pro každého bikera, který ale nemá, tak jako my, v nohách sto kilometrů. Ve Velichově dneska končíme.

Druhý den ráno nasedáme a po včerejší červené vlně se v těsném sousedství vody ploužíme vpřed. Občas si to zkrátíme, když se ve snaze nevzdalovat se vodě vyhneme turistickému výpadu k nějaké významné pamětihodnosti v okolí. Stráž nad Ohří, Korunní kyselka, Perštejn. Co chvíli nás vyleká sborové „ahóóój“ z vody. Před Kláštercem nad Ohří se krajina zklidňuje a rozpíná. Za Kadaní už nám elektrárna u přehrady Nechranice ukazuje vztyčený prostředníček. Objíždíme vodu podél břehu a těšíme se na pivko na rozloučenou.

Jedno je jisté – dál nejedeme, končíme. Stříkáme se hadicí a přivoláme si odvoz drahých poloviček. Dokončit řeku z Nechranic by znamenalo nekonečnou asfaltovou pouť v přítomnosti čadících plechovek a jen s občasným výletem do terénu. A o tom bike není. Aspoň pro nás ne. Takže: papa, řeko mnoha tváří. Překvapilas, a příjemně!