Na kole podél řeky Cidlina

V rodném kraji nejznámějšího českého loupežníka a ochránce lidských i zvířecích práv pramení Cidlina. Ovšem spíš než Rumcajse a jeho rodinku nám bude ve vzpomínkách připomínat prokletí – na její „splutí“ jsme potřebovali dva pokusy.

Cidlina dle turistických údajů pramení na svahu známé hory Tábor v Českém ráji. Ale ve skutečnosti její pramen najdete v obci Košov na soukromé zahradě. Tuto informaci jsem pochytil z „konkurenčního“ seriálu ČT Zpět k pramenům, který šel na řeky trošku opačným směrem – zatímco my je sjíždíme snad až na jednu výjimku po proudu, redaktoři televize se vydávají proti němu a navíc letecky. Jde o zajímavý pořad a my jsme se s ním dokonce ještě před jeho vysíláním potkali – na začátku Vsetínské Bečvy totiž po filmařích zbyl u pramene symbolický hrníček, jímž značili dosažené prameny.

Na sjetí Cidliny jsme vyrazili poprvé v červnu – cesta vlakem z Brna nebyla z nejjednodušších, přestupů je na této trase hodně. Večer se ubytováváme v Jičíně, odkud je to k prameni Cidliny asi 15 km. Je krásná noc a nebe poseté hvězdami. Jenže druhý den se najednou ochlazuje, zatahuje a později začíná i pršet. To přece nemůže být překážka! K prameni míříme po asfaltu – přesně se držíme získaných informací a dojíždíme do Košova. Od něj je to zpět většinou z kopce, volíme cestu po zelené značce.

Sjíždíme do údolí, naproti nám se rýsují Prachovské skály a symbol kraje – dva sopečné sopouchy se zbytky hradu Trosky. Je to zde turisticky atraktivní kraj. Kvůli dešti jsme skryti v hospůdce Achát v netradičně pojmenované vesnici – Železnice. Co čert nechtěl (či Rumcajs), pršelo dlouho a dlouho, takže místo zkoumání Cidliny jsme ten den zvolili návrat domů. Zpáteční cestou jsme ještě využili krátké přestávky v dešti a vyrazili po červené značce kolem Valdštejnské loggie a atraktivním lipovým stromořadím (pozůstatku to budování vévody z Valdštejna). Nádherný úsek.

Počasí se umoudřilo až na konci srpna, a tak stojíme v Jičíně a chystáme se Cidlinu zdolat. Bohužel směrem podél toku nevede z Jičína nic než asfaltka, a tak vyrážím do zatím mlhou zahalené krajiny po silnici na Vitíněves. Asfalt šumí pod koly a cesta rychle ubíhá. Chvílemi máme dojem, že jedu krajinou po atomové válce – vše se halí do mlžného oparu, projížděné vesnice jsou tiché a bez života a ani pták nikde nezazpívá. Z dojmu nás ale brzo proberou desítky aut – je tudy vedena objížďka, a tak se vedlejší silnicí valí železná kolona.

Orientaci nepomáhá to, že skoro každá vesnice v okolí má název cosi + ves. Proto koukáme pořád do mapy. Krom krátkého úseku u Milíčevsi nejedeme vůbec terénem. Ze silnice za Sběří odbočujeme na Vysoké Veselí. Podle mapy je v terénu bývalé těleso zrušené dráhy Smidary – Veselí a to chceme využít k dalšímu přesunu. Bohužel je ale jen v mapě, ve skutečnosti najdeme jen pár kolejí přes silnici a několik desítek metrů pešuňku končícího rozoraným polem. Takže čelem vzad a pojezdem pojezd zpět k silnici na Smidary.

Cidlina se vlní mezi poli po levici a marně pátráme po nějaké příjemné polní cestě. Ke všemu se dostavuje přítel hlad a v projížděných vesnicích nejsou skoro vůbec restaurace. Naštěstí se mi postaví do cesty Nový Bydžov, kde si sedáme do hospůdky v rodném domě pana Němce, který se proslavil tím, že si vzal jednu Boženu, co měla Babičku. Během jídla plánujeme další cestu a rozhodně již chceme emigrovat ze silnice. Nejjednodušší to není – na celé stránce z atlasu není jediná turistická značka! Ale spolehneme se na mapu a odbočíme na Vysočany a v nich pak na polní cestu, která se vine k mostu přes Cidlinu a do Mlékosrb. To už mlha padla a do nás se opírá slunce. Konečně se začínáme řekou bavit – blankytná obloha, pod koly praskající kamínky, kolem řvou ptáci, no prostě idyla!

A je to tak i dál, když se napojíme na v mapě neuvedenou cyklotrasu a ta vede polními cestami kolem hřebčína. Až do Chlumce nad Cidlinou se kocháme pohledem na překrásné koně. V tomhle městě si připadáme jak ti sedláci před lety – tedy jako po výprasku. Dál totiž zase jde jet jen po silnici. Rumcajs nás asi nemá rád! Navíc se musíme dost vzdálit od toku řeky, která míří pod budovanou dálnici a pak zpět. Prach od staveniště a všudypřítomné náklaďáky taky nepřidají. Řeku opět potkáme až v Žiželicích. Po pravici se objevuje hodně veliký Žehuňský rybník, který Cidlina napájí. Odbočujeme na jeho hráz a poprvé dnes potkáváme turistickou značku – modrou a pak i zelenou. Právě po zelené odbočíme podél řeky. Od tohoto okamžiku už je to velmi příjemné putování – bylo by ještě lepší za sucha, což dnes rozhodně není. Jedeme totiž přes louku a vzhledem k tomu, kolik dní pršelo, je jasné, že pláště vzápětí ztrácí vzorek. Přes louku se prokloužeme a značka nás vede na úzkou pěšinu klikatící se přes mokré kořeny jen pár centimetrů od hladiny potoka. Je to vzrušující, pokud s sebou na kole vozíte tolik různých a ne zrovna levných elektronických přístrojů, zvedne se vám při pomyšlení na koupel zajisté hladina adrenalinu! Najednou značka ukazuje doleva do hustého křoví zakrývajícího hladinu. Nechápavě hledíme na neprostupnou džungli větví.

Kudy? Tudy? To vichřice porazila dva stromy a ty spadly na úzkou lávku. Vracet se nechce, jdeme to prozkoumat. Vzápětí se měníme v dřevorubce a pracně odstraníme několik větví. Kmeny leží opřeny o zábradlí, které ale pod jejich vahou kleslo takřka do úrovně mostku. Daří se proklestit tunel pod prvním stromem, pak se plazíme po břiše a kolo táhneme za sebou, most je navíc do vrtule a na druhém konci kolo začíná klouzat dolů. Musíme se postavit, přes druhý kmen přelézt a konec lávky zdolat s kolem zapřeným o hranu můstku, protože chybí zábradlí a plocha, po které jdeme, je nakloněna pod úhlem asi 45° k vodní hladině. To jsem ještě nezažili, zdolávání neznámých krajů je prostě úžasné! Řeky mají něco do sebe. Naštěstí další kilometry po zelené už kromě spousty bahna další překvapení nepřinesou a před Libicemi už jedeme i po lepších cestách.

Za Libicemi je cesta k soutoku dobře značená a zpevněná. Doporučujeme ještě odbočku ke zbytkům slovanského hradiště Slavníkovců (původně Slavníkovské hradiště přešlo na Přemyslovce, když Slavníkovce vyvraždili – ve středověku poměrně běžná změna vlastnictví asi jako dnes prodej, pro velký úspěch zde pak vyvraždili Přemyslovci ještě Vršovce). Po chvíli posezení na v terénu vyznačených základech hradiště pokračujeme už jen kousek po cestě a najednou jsme u soutoku. Bohužel, počasí se opět kazí a brzo začíná i mrholit. Ale soutok je to ukázkový – sice v pozadí s dálničním mostem, ale zato s kouzelnou hospůdkou a příjemnou obsluhou! S radostí sedáme pod koruny vzrostlých stromů k zasloužené odměně. Je zde hodně rušno, lidé proudí z obou směrů (i od Poděbrad) a dokonce sem jezdí turistický „vláček“.

Na vlak se odtud dá jet i do Poděbrad, ale pro bás je lepší spojení z Kolína, a tak jedeme zpět k Libicím na rozcestí a po červené značce a trase 24 (značené velice sporadicky) do Kolína. Je to moc pěkná cesta terénem lužního lesa a pak po břehu Labe.