Šerlich

Zapomenutou říší pohádek Husté osídlení oblasti nadpřirozenými hrdiny můžeme vysvětlit pohnutou historií, která tu z hlubokých lesů dýchá na návštěvníky dodnes. Region Orlických hor a Podorlicka byl významněji osidlován až od 13. století. Do té doby zdejší hustý prales protínalo jen několik obchodních stezek. Obyvatelé se živili zpracováváním vykáceného dřeva, zemědělstvím, později se rozvinul textilní průmysl a sklářství, na dlouhou dobu jediná významnější výroba v oblasti. Přestože Orlicko nikdy nezbohatlo, dokázalo zde nepočetné obyvatelstvo žít relativně spokojeně až do předválečných let. Tehdy jeho význam výrazně narostl bylo třeba chránit republiku před hrozícím nebezpečím, takže na hřebenech vyrostla mohutná linie pohraničního opevnění. Nepomohla. A regionu nepomohl ani poválečný vývoj, když byla odsunuta velká část zdejších německých obyvatel. Ještě v současné době žije v příhraniční oblasti pouze třetina lidí v porovnání s prvorepublikovými statistikami.

Historické ústrky regionu ale nemají pouze negativní dopady, protože i díky nim si Orlicko dokázalo zachovat původní ráz horské krajiny zahalené do rozlehlých lesů. Proti přehlížení tohoto bohatství začal region za podpory fondů Evropské unie bojovat všemi možnými zbraněmi. Výsledkem je hustá síť infocenter nebo kvalitní internetový portál. Ale doba, kdy se oblast popularitou vyrovná sousedním Krkonoším a rozzlobí Krakonoše doopravdy, je asi ještě v nedohlednu. Jenže není to pro nás vlastně dobře, když úzkých silniček, útulných penzionů a dobrých restaurací je zde už teď dost?

Měst a obcí zápolících o titul brány Orlických hor je celá řada, takže prvním problémem pro plánování vícedenního výpadu do oblasti je volba správného útočiště. Našim požadavkům stran strategické polohy, ubytovacích možností a jisté míry malebnosti dostálo nejlépe městečko Žamberk. Kultury dychtiví cyklisté se mohou seznámit s několika různě významnými památkami, které zde byly od založení obce roku 1332 vystavěny. Ale troufneme si odhadnout, že se většina z nás více zaraduje z několika restaurací a barů, které se dokáží postarat o naše žaludky i večerní program. Ale zpět k našemu cíli – přijeli jsme sem jezdit na kole a pokořit jeden z deseti domácích top vrcholů, takže nebudeme dlouho chodit kolem horké kaše.

Souhrnná mapa jednotlivých okruhů – detaily tras níže • modrá: Královská trasa na Šerlich • zelená: Rychnovská trasa • červená: Polská trasa • fialová: Červenovodská trasa

A nebudeme ani dlouho jezdit kolem velkých kopců – podhůří je malebné, ale skutečně poutavé cyklistické exteriéry nalezneme v nitru pohoří. Cesta k němu vede přes Rokytnici, do níž vyrazíme silnicí přes Pěčín. Hned na začátku Rokytnice odbočíme vlevo do Julinčina údolí a potom pokračujeme vzhůru malebným údolím říčky Zdobnice. Zažitou představu, že stoupání podél vodoteče nebývá prudké, revidujeme na základě kontroly zařazeného převodu téměř okamžitě. I tak nás ale na vrcholu nejspíš překvapí turistická tabulka Luisino údolí se zajímavou nadmořskou výškou 890 m. Jsme v nejvyšší části Orlických hor, pouze několik kilometrů od vrcholu Velká Deštná (1150 m n. m.). Sjezdem soustavou krásných serpentin se dostaneme do Deštného, přesněji na jeho severní okraj. Na náměstí nemělo cenu zajíždět přesto, že jsme měli již pořádný hlad mimo sezonu byly restaurace buď zavřené nebo bez kuchaře, případně nebyl personál příliš nakloněn myšlence uschování kol. Jenže kdo si chce kopec vychutnat celý, stejně musí sjet z křižovatky po silnici vedoucí na Šerlich o pár set metrů níže. Tam jsme také na pokraji zoufalství nalezli v jedné z horských chat útočiště před chladným počasím a oběd.

Zatíženi dobrou krmí a s nohama nepříjemně kamennýma jsme opět usedli za řídítka, tentokrát připraveni na tu nejhorší dřinu. Za pomyslnou startovní čáru stoupání můžeme pokládat například ceduli u informačního centra kousek pod lanovkou (cca 660 m n. m.). V Deštném příliš zatáček nenajdeme – silnice je zde tak trochu fádní, předpisové horské serpentiny ale začínají hned za obcí. Průměrná stoupání je okolo 6 – 7 % a tato hodnota je v průběhu výjezdu téměř neměnná. Šerlich je tedy ideální kopec pro ty, kterým vyhovuje konstantní tempo bez nutnosti nějak zvlášť řadit. Na vrcholu, přibližně po pěti kilometrech jízdy, se zastaví výškoměr na hodnotě téměř 1000 m n. m. Přesto nám ale Šerlich připadl nečekaně milosrdný když si na vrcholu nestanovíte privátní horskou prémii, nemusíte se oběda dole v Deštném vůbec obávat.

Po Šerlichu nás čeká zasloužená odměna v podobě dlouhých sestupných kilometrů po zcela nové úzké asfaltce vedoucí poblíž polských hranic. Jedeme neustále přes 40 km/h, což je vzhledem k malebnému prostředí horských pastvin, lesů a roztroušených dřevěných chat skoro škoda. Pokud ale odoláte nutkání šlapat a občas si třeba i přibrzdíte, objevíte určitě ještě mnohem víc krásných míst než my a závěrka vašeho fotoaparátu bude před horskou krajinou k neutahání. Z Bartošovic jsme se původně chtěli dostat rovnou do Klášterce nad Orlicí a odtud k nádrži Pastviny. Jenže řízením osudu, nebo možná spíše navigační chybou, jsme se objevili v Kunvaldu, zřejmě v doslova přitažlivé obci. V tomto okamžiku jsou možnosti dvě – vrátit se po známé cestě rovnou domů, nebo ještě odbočit doleva a udělat si k největší rekreační oblasti v okolí přehrady menší zajížďku. Zde se nám naskytnou krásné výhledy na vodní hladinu, pod kterou koupací typy naleznou v létě vítané osvěžení. Z Pastvin je to do Žamberka co by kamenem dohodil.

Druhý okruh si s náročností královské etapy v ničem nezadá. Nejkratší cesta na hřebeny vede přes Rokytnici v Orlických horách po silnici vybíhající ze Žamberka na sever. Po cestě projedeme městečkem Kunvald, v němž vznikla roku 1457 Jednota bratrská. Ta sice nemá pro současnou cyklistiku žádný praktický význam, ale pokud byste hloubali, co propaguje u cesty umístěný billboard s tváří J. A. Komenského, vězte, že zde byl umístěn v přímé souvislosti s tímto hnutím. V Rokytnici máme dvě možnosti. Zajet si pár kilometrů k dělostřelecké tvrzi Hanička, nebo rovnou odbočit vlevo a pokračovat ve stoupání. Znalci novodobých dějin a fanoušci armádní techniky se jistě přikloní k první variantě, ale kvůli délce prohlídkové trasy, množství schodů a stálé teplotě podzemí 8 ºC je lepší pokračovat v táhlém stoupání na Mezivrší (940 m n. m.) a k Haničce si zajet někdy jindy autem. Za sedlem Mezivrší začne silnice klesat krásným dlouhým sjezdem do údolí Divoké Orlice tvořící česko-polskou hranici. Vrátíme se pár kilometrů proti jejímu proudu a přes hraniční přechod v Orlickém Záhoří se vydáme na území našich severních sousedů. V Polsku nás opět čeká nejdřív stoupání, potom pozvolný a dlouhý sjezd. Zdejší silnice ale prověří nervy i materiál. Asfalt má svá nejlepší léta za sebou a místy se pozvolna vytrácí. Nátury, které udržují se svým kolem milenecký vztah, asi ocení možnost objet hřeben Jagodne hory po kvalitnější příhraniční silnici na její jižní straně. Polské území je snad ještě opuštěnější než to české, takže jsme se téměř těšili, až zase zahlédneme živáčka. Zpět do Čech se dostaneme po lávce v Bartošovicích a podél hranice pokračujeme k Zemské bráně, charismatickému místu, kde silnice překonává kamenitý tok Orlice. Odtud silnička opět stoupá – čeká nás poslední těžký výjezd do Českých Petrovic (220 výškových metrů) a návrat domů přes Mladkov a Pastviny.

Zatím jsme se pohybovali hlavně v blízkosti centrálního hřebene hor, ale pro regeneraci sil zavítáme do méně členitého podhůří. I když, upřímně řešeno, nám se zde zregenerovat nepodařilo, protože co podhorská stoupání ztrácí na délce, dohání zase četností výskytu. Ze Žamberka jsme se vydali opět směrem na Hradec Králové, abychom po chvíli odbočili na Rokytnici. Zanedlouho znovu změníme směr, tentokrát na Slatinu a následujeme dopravní značení až do Rychnova nad Kněžnou. Z horizontu nad městem je pěkný výhled na nepěkné průmyslové areály a sídliště, k nimž se záhy spustíme. Za industriální hradbou nalezneme náměstí, jehož velikost i architektura odpovídá podhorskému sídlu s přibližně 10 000 obyvateli. Jinými slovy, pokud nejste zaměřeni na náměstí podhorských sídel s přibližně 10 000 obyvateli, o nic nepřijdete, pokud se centru města vyhnete. Z Rychnova se vydáme do krásného skalnatého údolí říčky Zdobnice. V obci Peklo ji překonáme po krytém dřevěném mostu z poloviny 19. století a vystoupáme na hlavní silnici č. Po ní pokračujeme pouze několik kilometrů a hustšímu provozu zmizíme úhybným manévrem v Rybné nad Zdobnicí. Zamířit můžeme k hradu Litice nebo rovnou pokračovat přes kopec do České Rybné a do Žamberka.

Silničáři znalí prostředí Orlických hor se dělí na dvě skupiny. Jedna z nich uznává za nejtěžší stoupání Šerlich, druhá se přiklání spíše k Červenovodskému sedlu a Suchému vrchu. My jsme při sestavování desítky českých stoupání nakonec upřednostnili zastánce prvního názoru, to ale neznamená, že u vás nemůže zvítězit druhá varianta. Porovnat tato dvě stoupání se vydáme opět přes Líšnici a kolem Pastvin. Cestu si tu ale zkrátíme po hrázi, kde si můžeme nastudovat základní informace o vodním díle. Po levém břehu dojedeme do obce Pastviny a potom do známého Mladkova. Odtud nás silnice povede kolem několika pevností do Králíků, tedy na samý okraj našeho horstva sousedící s Jeseníky. Z Králíků odbočíme na Červený potok, vystoupáme přes Zlatý potok k rozhledně a sjedeme do Dolní Orlice. Pak už je to jen kousek do Červené Vody, kde začíná mírné táhlé a klikaté stoupání do Červenovodského sedla. Na horizontu odbočíme doprava a po místy trochu rozbité asfaltce pozvolna vyjedeme až na vrchol Suchého vrchu (995 m n. m.). Odtud se pak spustíme dolů do Čenkovic, Výprachtic, Horní a Dolní Čermné, které s přehledem získávají titul nejdelší vesnice dne. Příjemnou silničkou dojedeme až do jedné ze zdejších metropolí – Letohradu se svým upraveným náměstím a dominantou zámku. Zpět do Žamberka se dostaneme se zatím neprobádaného jihovýchodního směru po příjemné zvlněné silnici.

Karel Kuchler Foto: Markéta Navrátilová