Černá Hora

Pod dohledem paní Sněžky Pro místo pobytu během našeho prodlouženého cyklistického víkendu jsme zvolili epicentrum východních Krkonoš, městečko Pec pod Sněžkou, důvodem je vše výše řečené. Je to jediné místo u nás s velehorských charakterem, skvěle se tu relaxuje, mimořádně snadno dýchá, o zábavu je postaráno jak ve chvílích odpočinku, tak pro zbývající část rodiny po dobu, kdy se cyklista vláčí na lehké převody do krkonošských strání. Je tu zcela nová bobová dráha, lanové centrum, bowling, nádherné dětské hřiště, zázemí sice zrůdného, ale vybaveného hotelu Horizont a samozřejmě lanovka na Sněžku, na níž se na kole rozhodně vyjet nedá, nepočítámeli cestu z polské strany, která by sice sjízdná na horském kole být mohla, avšak jízda je tu přísně zakázána.

Nově jsou přístupné historické wolframové doly přímo v úbočí Sněžky (je nutná rezervace předem) a samozřejmě nechybí dostatek kaváren, hospůdek a ubytovacích kapacit. Pro cyklisty je to odtud, pravda, trochu z ruky, je třeba těch pár kilometrů údolím říčky Úpy většinou absolvovaných tam a zase zpět brát jako minimální daň za mimořádnost místa. Ubytovat se lze ale třeba také v Trutnově, v Jánských lázních, v Černém Dole i jinde.

Souhrnná mapa jednotlivých okruhů – detaily tras níže • červená: Královská trasa na Černou horu • modrá: Tetřeví okruh • zelená: Hostinnský okruh • fialová: Adršpašský okruh

Nejvyšším asfaltovaným a pro cyklisty dostupným místem ve východních Krkonoších je vrchol Černé hory. Z Jánských lázních sem vede kabinková lanovka a příjemnou procházkou se dá sejít až do Pece, cyklisté ale musejí stoupat buď ze Svobody nad Úpou nebo z Černého dolu na Hofmanovy boudy a pak dalších šest kilometrů vzhůru. Předtím je ale dobré dojet si pro pár příjemných hodin víceméně pohodové jízdy. Například lze po pár kilometrech mírného klesání z Pece zahnout za Velkou Úpou doleva a stoupat k Malé Úpě a hraničnímu přechodu Pomezní boudy. Čas se tu zastavil a za hranicemi jako by dokonce běžel opačným směrem. Nejprve se cesta táhne podél potoka, aby s ustupujícím lesem stále prudčeji stoupala až k Polské republice. Pár zatáček, poslední boudy, velká pláň vpravo a zdánlivě opuštěná celnice, tam se silnice lomí a zužuje, stromy začínají zasahovat hlouběji do vozovky a cesta prudčeji klesá a klikatí se na dosah vzrostlým listnáčům. Na první odbočce se horská cesta napojí na hlavnější, avšak aut prostou silničku s hrubším asfaltem. Jakmile se stromy rozestoupí, jsou hory po pravici překvapivě strašně daleko a všude se rozprostírá rovina. Chalupy jsou zubožené, kraj chudý, turistický ruch na nule, je to svět za oponou, samá boží muka a sošky, zemědělství a pozůstatky hornických ghet, dnes obývané kdoví kým – to je obrázek jednoho z větších městeček na cestě do Lubawky. Ještě předtím je ale příjemné zahnout vlevo a dojet na hráz vodní nádrže Bukówka, jen tak se podívat. Pro cyklisty je to ale ráj – provoz je tu minimální, kvalita silnic slušná, jen ty kopce se někam poděly. Určitě tu lze namotat ještě mnohem delší okruhy. Po přejezdu hraniční čáry zpět se člověku tak trochu uleví, ani neví proč, a s blížícím se Žacléřem, městem zpola lázeňským a zpola hornickým, každopádně hodně zapomenutým, se začíná odkládat i velký převodník. Silnice stoupá nad Prkenný důl, aby pak spadla zpátky k hlavní silnici mezi Trutnovem a Pecí. Pár kilometrů po ní vpravo, pak průjezd obcí Mladé Buky a káva na terase stejnojmenného golfového klubu asi kilometr po odbočení vlevo na Rudník a Hostinné. Je odtud za dobré viditelnosti fantastický výhled na krkonošské panorama s vysílačem na Černé hoře

• tam je náš dnešní cíl. Výzva tohoto

víkendu.

Černá hora se zdá sice nedobytná a vzdálená, ale nebude to tak hrozné, už není na co čekat a je třeba vydat se již jen malým obloukem zleva přímo na zteč. Sklesáme na Rudník a po nepříliš příjemné hlavní (směr Vrchlabí) se zhoupneme do Čisté. Odtud už začíná táhlé stoupání k Černému dolu, obci, která nabírá dech, rozvíjí se a ožívá doslova před očima. Ale zpět ke stoupání – to už nebude mírnější. Ještě pohled vpravo do údolí a pak se les zavírá a silnice pomalu dál a dál stoupá. Asfalt tu po zimě nebývá nic moc, ale rychle tu rozhodně nikdo nepojede, takže to nevadí. Až se po pravé straně objeví trojice moderních roubenek, je třeba se mít na pozoru, to jsou Hofmanovy boudy, je možné si tu dopřát spurt na vrchařskou druhé kategorie, jen pár metrů za vrcholem ale následuje odbočka vlevo a ta už vede šest kilometrů jen vzhůru. Nenechte se zmást téměř kilometrovým nenáročným traverzem, je to opravdu ona, a za prudkým levým vracákem už nikoho na pochybách nenechá. Střídá se stoupání prudké s velmi prudkým, aby v posledním kilometru triumfovalo doslova extrémním sklonem, vyjet se ale dá. Nahoře na pokořitele Černé hory nečeká nic moc, ani ten výhled, snad jen dobrý pocit, pořádná porce výškových metrů a větrovka v kapse. Otočit a dolů, ale opatrně, chodí tu spousta pěších a sem tam projede i auto s povolením k vjezdu. Na „Hofmankách“ vlevo, spadnout Jánskými Lázněmi do Svobody a deset kilometrů táhlého stoupání k Peci, na vyjetí – tedy počítejte klidně s půl hodinou, i když už se zdá, že tam skoro jste, je to kus. V Peci pod Sněžkou se skoro nechce věřit, že to bylo jen něco málo přes stovku, barvitost zážitků i nastoupané metry tomu nenasvědčují, computer je ale neúprosný. Ve východních Krkonoších se ale na kilometry jezdit nedá.

Tentokrát uhýbáme vlevo už ve Velké Úpě, chceme se jen dostat o pár metrů výš, avšak držet tentýž směr. Vypadá to jen jako cesta k chalupám, je úzká, ale s dobrým asfaltem a auta tu prakticky nejezdí, po ostrém vracáku vpravo podjíždíme novou lanovku na Portášky a míříme k oblíbenému výletnímu cíli – chatě Jana (značená cyklostezka 1A). Sjezd do Krakonošova údolí je prudký a s drenážními žlábky, je třeba se tu chovat víc jako na cyklostezce než jako na silnici, tedy extrémně opatrně. A takový úsek nebude dnes jediný. Po hlavní silnici se vydáme vpravo a chvilku pokračujeme v protisměru prvních kilometrů předešlého dne až k hlavní silnici, kde se dáme vlevo a naopak jedeme kus proti závěrečným kilometrům Královské etapy, tedy do Svobody nad Úpou, tam vpravo na Jánské lázně a prudkým stoupáním po zprvu široké, později výrazně užší silnici, ale téměř vždy po rozpraskaném asfaltu až na Hofmanovy boudy. Tady to sice už známe, z druhé strany je to ale něco úplně jiného, ne snad lepšího, ale jiného ano, prostě moc hezký kopec. Sklesáme přes Černý důl (v tomto směru je hezčí výhled) do Čisté, přetrpíme kousek po hlavní vpravo do Lánova, kde nás vysvobozuje další odbočení vpravo na Dolní Dvůr. Lákavé je pokračovat rovně až na Strážné, což je také cyklisticky lahůdkové místo, ale domorodí cyklisté radí skutečnou delikatesu – v centru Dolního Dvora se dát vpravo! Silnice se tu povážlivě zvedne a zmizí za závorou, která znemožňuje vjezd všem autům, čímž se dostavuje nefalšovaná extáze – je to jen a jen naše! Stoupáme pomalu a užíváme si ten pocit. A také nevíme jak dlouho a jak prudce ještě pojedeme a také kde vyjedeme. Stoupá to více než deset kilometrů a patří k tomu prudšímu, co se kdy v této rubrice u nás vůbec objeví, je to nevyslovitelný požitek. Asfalt je stoprocentní, příroda sálá doslova nabitá energií, údolí jsou bezedná, plná čerstvého vzduchu. Na křižovatce ve tvaru „T“ je třeba zaměnit cyklostezku 1C za 1B a mířit ostře vpravo směrem na Tetřeví boudy, to je první složitější navigační úkol dne, ale to je v té první části kopce, který si lze jen mlčky vychutnávat. Nahoře, za Tetřevími boudami vpravo, ještě pár metrů do kopce a už následuje magistrála tolik známá z běžek, tady se totiž fantasticky bruslí, stopa tu bývá upravená a široká. No, že tudy někdy pojedeme na silničním kole, to by nikoho asi ani nenapadlo. Druhý úkol pro zkušené navigátory čeká pod Lesní boudou, dáme se doleva po červené značce, nenecháme se odradit asi sty metry bez asfaltu, opatrně je zdoláme a na úrovni Lesní se dáme vpravo po žluté. Berte to tak, jako by tu dnešní okruh končil, zbylých pár kilometrů do Pece se totiž podobá volnému pádu a je tu třeba jet extrémně opatrně. Už kolem třicítky se kolo začne stávat neovladatelným, čtyřicítka může znamenat katastrofu.

Tak to by bylo, slabých padesát a něco, ale pěkně silových a exkluzivními místy zaslíbenými jen pro cyklisty. A převýšení? 1386 metrů! Tolik parády na pětníku!

Jsou dny, kdy je třeba dát nohám odpočinout, i taková místa v Krkonoších a jejich podhůří jsou, především pak v údolí, jímž se klikatí trať vlaku mezi Hostinným a Jilemnicí. Tam se nejkratší cestou sice vypravíme, a určitě tam lze nakroutit o mnoho více pohodových kilometrů, ale nám to nedá a cestu zpět volíme opět krkolomnou, s doslova brutálním závěrem, jsme tu přece kvůli kopcům! Nejkratší cestou svištíme po hlavní až do Mladých Buků, zde doprava na Rudník, kde se však vydáváme vlevo podél říčky na Hostinné. Tady se mrkněte na rychlostní průměr, určitě bude omračující, po zbytek dne ale bude jen klesat. Pokračujeme vpravo na Prosečné a horský val se začne hrozivě přibližovat. Následuje Dolní Lánov, Čistá a opět Černý Důl. Tentokrát však pozor, v pravoúhlé zatáčce na jeho konci obce se dáváme ostře vlevo, opět za závoru, opět jen v přírodě, v horách a sami, po cyklostezce a modré turistické značce.

Nezbývá než věřit, že v lýtkách zbylo i po třech dnech a bezmála čtyřech tisícovkách výškových metrů dost sil, to je totiž jediné co tady, opět zcela mimo automobilový provoz, budeme potřebovat – hrubou sílu! Po deseti kilometrech ‘boje’ se opět objevujeme u Lesní boudy, kde platí totéž za všech okolností

• opatrně a pomalu dolů.

Další příjemné krkonošské okruhy už by se mohly začít dotýkat okruhů západních Krkonoš, které byly zveřejněny v letošním prvním čísle, anebo by se s nimi dokonce mohly prolínat, což je někdy koneckonců velmi příjemné a atraktivní. My ale zamíříme přesně opačným směrem, na Rýchorský hřbet, do Adršpachu a do Broumovského výběžku. I tady jsou hodně opuštěná místa se slušným asfaltem a silničky téměř bez provozu, kilometry tu o něco lépe přibývají, kopce nejsou tak dlouhé, ale zase je to tu neustále nahoru a dolů. Jedinou rovinou tu je stoupání zpět do Pece… Zahýbá se za Mladými Buky na Žacléř, ten se ale objíždí zdola přes Prkenný důl a pak už se silnice šplhá k českopolským hranicím, aby na čas splynula s Jizerskokrko­nošskou magistrálou a stala se sama hraničním mezníkem, stoupání z Chvalče ke Krčmovu v zemi nikoho a minimálního provozu je v této etapě nejnáročnější. Před Adršpachem se okruh stáčí ostře vlevo a na dohled Adršpašsko-teplickým skalám lehce klesá k Hronovu (pozor na provoz v turistických měsících a o víkendech), ve Stárkově opět mění směr a sápe se vpravo vzhůru k Malým Svatoňovicím. Trutnov se objíždí zleva přes Radeč, Starý Rokytník a Vlčici a Mladé Buky, odkud následuje už jen desítka zpět do Pece. Podkrkonoší a přesto úplně jiný cyklistický terén a hlavně – nekonečné možnosti.

Martin Raufer Foto: Markéta Navrátilová, autor