Novohradské Hory

Letošní léto bikování zrovna nepřálo, ale kupodivu v srpnu se našly i krásné dny a zrovna v tomhle období se Sárou stojíme u nádraží v Českých Velenicích, batohy na zádech, kola u boku a snivým zrakem hledíme v dál k vrcholkům zahaleným v oparu očekávání. Právě zde začíná naše cesta přes Novohradské hory za novými zážitky.

Vyšviháváme se do sedel a rádi dáváme vale příhraničnímu městečku plnému obchůdků s pestrým zbožím nejisté kvality a miliony sádrových postaviček do zahrádek zejména německy mluvících sousedů. Nemůžeme nevzpomenout písně Kabátů „Země trpaslíků“, když kličkujeme mezi nakupujícími a prodavači nejen evropského původu. České Velenice se nachází na hranici s Rakouskem. Vznikly po rozdělení Rakouska-Uherska, když část města Gmünd připadla České republice. Mají tak kuriózní hraniční přechod prakticky prolukou mezi domy. Velenice rychle opouštíme po červené značce, která za městem vede vzrostlou alejí – dříve přímo po státní hranici (vpravo si zasadili své národní stromy Češi, vlevo Rakušané), později ale byla hranice posunuta. I přesto v dobách nedávných ze hřbitova u cesty při pohřbech prchaly postavy přes zadní zeď směrem k sousední svobodné zemi.

Kolem hřbitova stoupáme výš do kopců. Jedeme poměrně těsně při hranici po bývalých signálkách. Ač je to překvapivé, cesta nás pak vede spíš dolů než nahoru, a tak se sluncem nad hlavou kilometry rychle utíkají. Ale nic netrvá věčně, a tak, jak se na správné hory sluší, musíme začít stoupat. Proti nám se blíží postarší dvojice pěkně sladěná dožluta včetně kol a přátelsky zdraví, hned po nich se kolem mihnou vyšším tempem dva bikeři skákající jak jojo přes odvodňovací kanálky, ani oni neopomenou pozdravit. Příjemný bikerský kraj, příjemní lidé, příjemné počasí. Jen ten kopec to nechápe a je nepříjemný.

Podle mapy by se trasa červené značky a cyklotrasy měla lišit, ale ve skutečnosti jsou stejné. Pro zvídavé navíc vede částečně souběžně naučná stezka s informačními panely. Mineme hraniční přechod Nové Hrady a vzápětí opustíme červenou značku a po cyklotrase 1048 dojedeme k Přesličkovému rybníku a bývalé vesnici Veveří – zaniklé jako spousty dalších díky dobrodiní jediné strany. Trasa vede po bývalé signálce sloužící původně ostrým hochům od PS (nikoli Post Scriptum, ale Pohraniční Stráž) k strážení hranice z koreb gazíků. Auta, jak známo, nepotřebují k pohonu lidskou sílu, a tak stavitelé silničky šli nejkratší cestou – kolmo na vrstevnice. Uf. Prudký ostrý výjezd, za ním krátký sjezd a ještě vyšší vrchol před námi. A to několikrát za sebou! Naštěstí tahle valcha má konec a trasa, či spíše intuice (značení v terénu je minimální) nás vede doprava po vrstevnici. Dalo by se pokračovat i rovně kolem hraničního přechodu Šejby po zadní straně hory Vysoká na zítřejší trasu, ale to by nebylo kde přespat. Takže po modré značce sjedeme k vesnici Šejby, ke které se musíme přebrodit bahnitým terénem. Modrá je dobrá, zní pro změnu hit jiné skupiny, ač v názvu je výrazně žlutá. A nás dovede k dominantě kraje – klášteru v Dobré Vodě, který ční nad krajinu v úbočí zalesněné Kraví Hory a je vidět zdaleka. Obhlédneme jej zvenku a kvitujeme malé nedaleké občerstvení s fantastickou vyhlídkou do kraje k Novým Hradům.

Odtud je i jednodušší cesta – po červené silnicí prudce vzhůru do Hojné Vody. Ale pokud chceme jet přes vrcholy, musíme za klášterem vystoupat po zelené do prudkého kopce Kraví Hory. To je ale nic proti tomu, co nás čeká – poslední metry kola tlačíme a vzpíráme kamenným polem, čeští turisté se na nás nevrle dívají, němečtí vesele povzbuzují a sdělují kolik ještě metrů. Zbytek cesty k vrcholu je již jetelný a po červené dojíždíme až na vrchol. Bývalou hlásku zde nahradila oficiální rozhledna a je z ní skutečně nádherný výhled do kraje. Závěr dnešního dne je za odměnu – sjezd po červené je lahůdkový (směrem ke Kuní Hoře) a navazující zelená nás dovede do Hojné Vody. Tady nacházíme azyl na dnešní noc.

Den druhý Po vydatné snídani vyrážíme do dalšího krásného rána a než slunce rozpeče zemský povrch, mizíme za Hojnou Vodou v lese po místním červeném značení směrem k Vysoké (na vrchol se lze po této cestě dostat, ale pak se musíte vrátit stejnou cestou). Trasa vede po vrstevnici a když značka odbočí doleva do kopce, my naopak míříme po neznačené široké lesní cestě vpravo a mírně klesáme mezi stovkami lesních velikánů. Přejedeme Lužní potok, obdivujeme se obřím rostlinám s velkými zvonky a pak podle mapy odbočíme z tzv. Zakázané cesty dvěma odbočkami vlevo. Po dalších lesních cestách, opět ve spolupráci s mapou, nejdříve stoupáme do prudkého kopce a potom jej, stále mimo značení, objíždíme zprava. Většinou máme pod koly rozbitý asfalt, občas klasickou lesní cestu. Bohužel v lese je počet cest mnohem větší než v mapě, a tak občas musíme dát na intuici a orientovat se podle potoků, které snad s mapou souhlasí.

Prudkým sjezdem z křižovatky asi pěti cest po jedné z nich pokryté velkými kameny a vedoucí souběžně s jedním z potoků dojedeme k většímu toku – Černé. Tady odbočíme vlevo ke Zlaté Ktiši – půvabnému rybníku, nyní „opravenému“, původně nádrži z let 1789–1996 pro splavování dřeva do údolí. Podél Černé se vracíme kus zpět a pokračujeme vedle jejího toku až k silničce, kde potkáme zelenou značku, jež nás směrem doleva dovede k Žofínskému pralesu, nejstaršímu chráněnému území v Evropě založenému 23. 8. 1838 hrabětem Jiřím Buquoyem (ostatně tento osvícený pán či jeho rod stojí i za mnohými dalšími význačnostmi kraje). Bukojedlový porost pralesa je ukryt od roku 1991 za plotem a návštěvníkům nepřístupný. Podobně to někdy vypadá bohužel i s občerstvením, které je kousek od něj.

Další postup má opět dvě varianty – buď vlevo kolem pralesa (z kterého ale moc neuvidíte) po trase 1193 nebo v našich stopách cyklotrasou 34 k Huťskému rybníku, romantické nádrži uprostřed lesů, částečně zarostlé rákosím, křižované stovkami obřích vážek a se scenérií jak z kanadské přírody. Co krásu nabouralo, byla tlupa německy mluvících „borců“ na terénních čtyřkolkách, kteří před námi bleskově mizeli – jednak vysokým tempem po úzké cyklotrase, dále pak samozřejmě v zákazu vjezdu a navíc v chráněném území. Tohle je opravdu příliš.

Huťský rybník skrývá dvě lahůdky – cyklotrasa dle mapy vede po levém břehu, ale ve skutečnosti je značena na druhém, a pak na křižovatce za rybníkem nějaký dobrák přehodil kovové značení cyklotrasy. To druhé opravuji a přitom se opět zamýšlím nad vhodností těchto značek proti klasickému značení barvou. Na druhou stranu jsou zdejší cyklotrasy opravdu výborné a nevedou po silnicích. Trasa 1193 nás zavádí do čarokrásného údolí Janova Huť. V mírném sjezdu registruji, že projíždíme alejí – ovšem na jejím konci je jen informační cedule referující o další zdejší zaniklé vesnici. Na obrázku je vidět vůz projíždějící před desítkami let stejnou alejí jako my dnes, jen na jejím konci jsou domky. Okolní kopce pokryté travou a věkovité stromy mávající volně větvemi na poutníka však ani nenaznačí, kde vlastně kdysi domy stály – jediný náznak, zbytek zdi, nic. Jen údolím se valí asi stejně jako tehdy bystřina – Lužnice. Vydáváme se proti jejímu toku do prudkého kopce, zatímco ona nám poskakuje v ústrety a mizí dole v údolí na zpáteční cestě do Rakouska. Lužnice totiž tady vede naším územím jen pár kilometrů – nejdříve pramení v Rakousku a pak se tam ještě na pár kilometrů vrací. A tak při prvním článku nového seriálu vlastně doplňuji i článek, kterým začínal jeho předchůdce – Povodím českých řek. Kluci tehdy samozřejmě tento kus Lužnice nesjížděli a začali až od definitivního překročení hranic. Je to tu krásné.

Cesta do kopce má kamenitý povrch. Lužnici překonáváme po mostě a pokračujeme po asfaltové signálce. To ale není nic pro nás, a tak volíme neznačenou trasu a lesní cestou dojedeme podél Lužnice ke Kapelníkovu rybníku – jde o další bývalou nádrž na plavení dříví a v letním slunci uprostřed borovic a dalších stromů je to opět pohádkové místo. Ani bych se nedivil, potkat tu živé příbuzné sádrových postaviček z Velenic či partu trollů na vycházce.

To o kus dál nejde o pohádku, spíš o kulisy z katastrofického filmu. Tedy donedávna. Cesta nás totiž dovede do Pohoří na Šumavě. Prosperující městečko utrpělo odsunem po válce a definitivní tečkou za jeho existencí mělo být rozšíření pohraničního pásma v sedmdesátých letech minulého století. Ještě při mé minulé návštěvě (1998) vesnici tvořily neobydlené trosky asi tuctu domů bez oken a dveří a relativně zachovalý kostel, ten se ale rok nato zřítil. Dnes nás čeká překvapení, domy jsou až na bývalou faru strženy, pozemky srovnány a stojí či staví se tu asi tři nové domy. Zřícenina kostela je zabezpečena a zdá se, že městečko ožije. Je to zajímavý kontrast opravené zříceniny kostela, rozpadající se fary, novostaveb, napůl rozpadlého hřbitova, který ale má neopominutelné silné kouzlo, a okolní krajiny náhorní plošiny s nezaměnitelným severským vzezřením (Pohoří také leží velmi vysoko na poměry našich krajů).

Právě přes náhorní planinu vede dál trasa 1193, kterou volíme k dalšímu postupu. Od vsi sjedeme kus dolů a pak mírně stoupáme po kamenité polní cestě mezi vzrostlou trávou ostřicí a osamělými stromy a balvany. Přes mokřad vjedeme do lesa, kde bohužel často opět narážíme na asfaltové signálky. Cedule nás informují o dalších zaniklých vsích a cesta kupodivu klesá a klesá. Kilometry ve skrytu korun stromů příjemně utíkají a z lesa nás cesta vyplivne u Malše do Dusného údolí. O jeho názvu netřeba pochybovat – pálící letní slunce, rozkvetlé louky a řeka, klikatící se mezi tím vším, to je přímo pokroutka pro astmatika mého kalibru!

Z údolí se vine cestička do prudšího kopce k místu jménem Dolní Přibrání – i zde kdysi stála vesnice s rybníkem, nyní v okolí vyrostly dva poměrně velké domy nejevící ale známky života.

A to už je prakticky konec Novohradských hor, respektive jejich přejezdu. Dál se nabízí několik možností – pokračovat směrem na Šumavu na vlak v Dolním Dvořišti, nebo zamířit do Pohorské Vsi (po červené či cyklotrasou přes Leopoldov) na dobré jídlo v restauraci Lyra jako my. Počítejte ale, že jste v divočině, a tak odtud žádná hromadná doprava nejede a svůj návrat musíte vyřešit jinak.

Na cestu si můžete zakoupit u zdejšího svérázného mladého zemědělce (s vlasy do půli zad) pravý domácí kozí sýr. Ovšem po zásahu evropské unie je určen jen ke krmným účelům! Nebojte se ale o svá zvířátka, kvalita sýra je prý testována na lidech!

Daniel Kovářík Foto: Sára Čermáková a autor