Šumava

Vyrážíme brzy nad ránem od restaurace na okraji Svaté Kateřiny. Chytáme se červené turistické značky a sjíždíme prudkým sjezdem do dolin. Tak tohle nezačíná dobře, říkám si, protože jak známo, žádný sjezd nezůstane nepotrestán. A stalo se. Následující kilometry se odehrávají na šotolinové cestě mířící takřka kolmo do oblak bez alespoň kousku roviny. Tady přece měla být vrstevnicová cesta, mumlám si pod vousy. Jediné vysvětlení, jaké mám, je, že označení vrstevnicová cesta znamená, že výškové metry cesty se vrství tak dlouho, až z ní vznikne takováto „sopka“. Vše ale jednou končí a po dosažení „letové hladiny“ v nadmořské výšce 1000 metrů dostávají kopce trochu oblejší tvar. Anebo mi to spíš začíná být jedno.

První zajímavější zastávkou je vodopád Bílá strž, k němuž se ale musí asi 200 metrů prudkou pěšinou, nejlépe bez kol. Dalším místem hodným chvilky oddechu je Černé jezero. Jedná se o největší šumavské jezero, je ledovcového původu a jeho hloubka se pohybuje kolem 40 metrů. Traduje se, že zde německá vojska na konci druhé světové války umístila na dno bedny s tajnými materiály, pravdou prý však je, že toto učinili až v roce 1964 pracovníci ministerstva vnitra za účelem vyprovokování německé kontrarozvědky. Tak či tak, stejně už to bude vše rozmáčené.

Naše pneumatiky měly původně namířeno k dalšímu jezeru, Čertovu, avšak kolemjdoucí nás od tohoto úmyslu odrazují kvůli neschůdnému terénu, navíc ztíženému o nedávné polomy. Faktem je, že zatím jsme viděli mnoho vyvrácených stromů, to ještě ale netušíme, co nás čeká. Pokračujeme tedy do Železné Rudy, kde máme v úmyslu se naobědvat. To se sice daří, ale ač jsme stále v Čechách, ceny sem už asi prosákly z Německa. Za Rudou se znovu napojujeme na červenou značku a za dalšího nekonečného stoupání se blížíme k hřebenům.

Ze všech stran řvou motorové pily, úklidové práce probíhají ostošest, nám však veškerá snaha o odklízení dřevěného pohřebiště připadá jako marnost nad marnost. Jakoby se s každým řezem počet popadaných stromů snad zdvojnásobil. V duchu skláníme poklonu lesníkům, kteří se ze všech sil snaží pohromu co nejrychleji odklidit, bude to však stát ještě mnoho úsilí, zničených řetězů a propáleného paliva.

Vrch Ždánidla vzhledem k zákazu vjezdu cyklistů objíždíme severní cestou po žluté značce, u Prášilského potoka se napojujeme na dlážděnou silnici dobře známou maratoncům ze silničního Krále Šumavy a po ní jedeme až do Prášil. Po krátkém občerstvení se vydáváme po červené značce k Prášilskému jezeru, což se za několik kilometrů projeví jako veliký omyl. Cesta začíná úsekem rozoraným od svážení dřeva (je ale stále sjízdná) a dále pokračuje pěšinou (stále užší, až je nejužší na celém světě, řekl by básník). Více kola nosíme a tlačíme přes velké kameny, i když sem tam lze projet naprosto dokonalý singletrack. Ocitáme se u jezera, kde je v opačném směru umístěna značka zakazující vjezd cyklistům. Sklízíme nevraživé pohledy pěšáků, ale z opačné strany žádný takový zákaz nebyl, takže tudy cesta nevede! Snášíme kola ještě kousek a napojíme se na červenou značku, po které stoupáme k Poledníku. V zápalu boje se sněhem, který tu stále leží a i přes letošní mírnou zimu dosahuje místy až 30 cm, si neuvědomujeme, že cesta z Poledníku do Modravy je pro cyklisty do 30. 6. uzavřena.

Klesáme asfaltovou cestou a otevírá se nám pohled, na který do smrti nezapomenu. Kam oko dohlédne, všude stromy – ovšem ležící. Stromy jeden na druhém, cesta je v nich v podstatě jen vyřezána. Orkán Kyril zde napáchal nedozírnou škodu, po odklizení tu nezbude prakticky nic. To, že Šumava byla touto smrští těžce poškozena, je dobře známo, ovšem jedna věc je takovou informaci přijmout z pohodlí křesla a něco jiného je důsledky katastrofy vnímat na vlastní kůži. Napadá mě jediné označení – apokalypsa.

Po sjezdu do Modravy se tak trochu díky náhodě ubytováváme v penzionu Zlatá Stezka s velmi příjemnou a milou obsluhou. Je třeba zdůraznit, že až potud nás provázelo slunečné počasí s letními teplotami, ráno nás ale vítá černá obloha, je těsně po dešti a rtuť teploměru se krčí kousek nad bodem mrazu. Na protivenství nehledíc vyrážíme dále po červené značce, která by nás (snad) měla provázet celý dnešní den. Začínáme do kopce (jak jinak) a mně se hlavou stále dokola honí píseň od skupiny Tři Sestry, kde se mimo jiné zpívá: „Večer jsem ještě pil, teď slyším zvuky pil“. Pravda, předešlý večer jsme pojali v přijatelně bujarém stylu, avšak cítíme se svěže a ty pily znějí opět všude kolem nás.

Cestou zabočíme k pramenům Vltavy. Okolí tohoto místa je také silně poškozeno, především přilehlá stráň. Náš záměr držet se červené barvy značení se hroutí ve vísce Bučina v podobě zákazové značky. Po krátkém briefingu nad mapou volíme modrou s malou odbočkou na vyhlídku k místu bývalého kostela. Abychom se dostali do vesnice Strážný, kde zamýšlíme delší zastávku, odbočujeme u Žďárského sedýlka na zelenou značku a mírným klesáním dojíždíme k restauraci U svatého Martina, kde se za přijatelnou cenu občerstvujeme. Se Strážným za zády pokračujeme asi dva kilometry po hlavní silnici (naštěstí ale souběžně s ní vede stará cesta) a napojujeme se na červené značení, s nímž jedeme po bývalé signální cestě do Nového údolí. Zde na chvíli zastavujeme u muzea Pošumavské železnice a prohlížíme si nejkratší mezinárodní železnici na světě. Měří pouhých 105 metrů, jízdné je dobrovolné a jízda trvá 24 vteřin! Během nich se ocitnete až na území Německa. Dnes tu však není ani živáček.

Pokračujeme až k začátku Schwarzenberského plavebního kanálu. Toto vodní dílo vznikalo v letech 1789–1823 dle návrhu Josefa Rosenauera a sloužilo k plavení vytěženého dřeva. Celkem měří 52 km a ústí v Rakousku do řeky Mühl. V současnosti se jedná o unikátní technickou památku a i když je převážná část kanálu zdevastována, probíhá postupná rekon stru kce a obnovené úseky slouží jako lákadlo pro turisty. (Více informací lze nalézt například na internetové adrese www.schw-kan.com). Původně jsme ale vůbec kolem tohoto díla jet nechtěli, protože jedním z cílů naší cesty bylo pokoření Trojmezí. Naše plány však opět zhatila kulatá cedule s červeným okrajem a jízdním kolem vprostřed – cyklisté mají smůlu. Na druhou stranu máme po dvou dnech kopců docela dost a i když se počasí umoudřilo, jízdu po rovině či za mírného klesání kvitujeme.

Na rozcestí Hučina přestupujeme na zelenou značku za účelem průjezdu kolem Plešného jezera a následného sjezdu směrem k Nové Peci. Výškové metry na GPS naskakují jak taxametr v pražském taxíku, a když se z posledních sil vyškrábeme k jezeru bum, zase zákazová cedule! Začínám proklínat všechny ty, co s tím mají co do činění. Vždyť jaký by byl problém označit rozcestník dole, že cesta je od jezera pro cyklisty dále neprůjezdná! Toto ke všemu není jediný případ, který jsme tu zažili. Hlavou mi prolétnou slova Varla Frištenského z Cimrmanovy hry – „…no, když to srovnám s tím výletem na Kokořín…“ Otáčíme, vracíme se ke kanálu a dojíždíme k Nové Peci, kde se po útrapách ubytováváme v obci Bělá v penzionu Aska. Zjišťujeme, že majitel je také cyklista, a tak si necháme poradit kudy dál.

Za slunného rána se kousek po silnici vracíme ke kanálu a podél něj jedeme přes Rakousko a zpět do Čech až asi kilometr a půl za hraniční přechod k parkovišti. Po stoupání na kopec Svatý Tomáš s krásným kostelem následuje dlouhý sjezd do Přední Výtoně. Zvažujeme další postup po stejné značce, ale rozum a čas velí k přesunu po silnici až na přehradu Lipno nad Vltavou. Kopců bylo až kam. Odtud se nám podle mapy zamlouvá zelená značka na druhém břehu. Rozhodně nelitujeme. Na okraji Loučovic se cesta noří do lesa a začíná klesat k Vyššímu Brodu úžasným trailem vedoucím nad řekou (viz jedno z videí z tohoto výletu na www.iVelo.cz). Paradoxně se jedná o asi nejkrásnější část z celého přejezdu z bikového pohledu. Po příjezdu do Vyššího Brodu naše computery ukazují nějakých 220 km a popravdě jsme rádi, že to máme za sebou. Čekáme na příjezd vlaku a pomalu se připravujeme na další zážitky, tentokrát psané pražci. Problémy s přepravou kola byly toho dne nečekaně velké (ať už kvůli výluce či povinné rezervaci kol), vydaly by na další článek. Nejlépe je nakonec charakterizoval Eda, na jehož průpovídku z jedné z komických divadelních scének („Tohle zažít Japonec, tak tady spáchá harakiri!“) dlouho nezapomenu.