Drahanská vrchovina

Konec října většinou už ježdění na kole moc nepřeje, ale loni tomu bylo jinak. Příjemné teploty, nebe takřka bez mráčku a suché cesty lákaly každého pořádného cyklistu k jeho oblíbenému koníčku. Protože ale už přece jen nebylo jisté, jak vyjde počasí, neplánovali jsme žádný daleký výlet, ale vyrazili na trasu do Habrovan, vesnice asi 15 km severovýchodně od Brna, kde bydlí kamarád, pro dnes náš domorodý průvodce. Předáváme mu dostatečnou zásobu korálků a zrcátek, jak se to vůči domorodcům dle našich zkušeností z četby knížek Karla Maye sluší, a v trojici vyrážíme vpřed.

Vesnici opouštíme po silničce vedoucí k Nemojanům, ale asi po kilometru odbočíme doleva na polní cestu, z níž je nádherný výhled na kostel nacházející se mezi Nemojany a Lulčí. Stojí sice na pořádném kopci, ale doporučuji k němu zajet, protože kromě vlastního kostela je odtud výborný výhled na známé Slavkovské bojiště.

Z cesty jsme odbočili na hravou pěšinu klesající mezi stromy a k modré značce vedoucí do obce Nemojany. Odtud vede ostré stoupání po silnici do sousední obce Luleč. Ze silnice odbočíme vlevo a horší cestou stoupáme k dalšímu kostelu. Schodiště k němu je pojato netradičně – je zdobeno sochami svatých. Pravda, to se u křesťanského chrámu dá celkem předpokládat, ale umístění soch doprostřed schodiště a nikoli po stranách, to je přece jen poněkud avantgardní.

Napojili jsme se na červenou značku, která nás nejdříve provede po úzkých pěšinách kroutících se mezi stromy v dost prudkém svahu, kde pilotáž vyžaduje víc než jen základní znalosti bikerského vysokého učení. Značka pokračuje po skutečně královské lesní cestě poseté zlatými dublony v podobě zkrouceného praskajícího listí a korunované po obou stranách zlatými korunami vzrostlých stromů. Však nedaleko je i sídlo jednoho krále.

Kraj skrývá i jiná překvapení – vjíždíme na Riviéru, a bez pasů! Jenže nejde o tu francouzskou, ale o rybník u Pístovic. Navíc vypuštěný, ale to jen zvyšuje jeho romantické kouzlo. Míjíme jej, přejedeme hráz a po silnici míříme do nedalekých Račic, odchylujíce se ze značky – to hlad zavelel. A navíc místní hotel Rakovec je evidentně určený pro cyklisty. Jmenuje se totiž U Pastorků! Složení zdejších pastorků jsme sice neodhalili, ale zato složení jídla bylo výborné! Po dobré krmi se tak do sedel drápeme méně ochotně, ale počasí je stále úchvatné.

Vracíme se na červenou značku a vjíždíme do Rakoveckého údolí. I v létě je to krásný koutek přírody, ale nyní na podzim to ještě umocňuje paleta barev malířského mistra nad mistry, věhlasného pana Podzimu. Většinou jedeme po širších polních a lesních cestách, a tak kilometry rychle přibývají, protože stoupání je opravdu jen mírné. A že je opravdu pěkně, dokazuje také to, že potkáváme i jiné cyklisty než ty z naší výpravy. Na jednom rozcestí se pak dokonce setkáme s větší skupinkou starších bikerů kompletně na fullech. Když vidí, že chceme pokračovat po červené, odrazují nás, že je tam bláto a nesjízdný terén, kde budeme muset tlačit. Chvíli váháme, ale pak se přesto vydáme dál po červené.

Nestačíme se divit! Bláta málo. A terén úžasný. Úzká pěšina se vlní mezi stromy přes desítky kořenů, které se kroutí po zemi jako klubka hadů. Technická lahůdka, odpružení pracuje v perfektní shodě, díky fullům nemáme ani problém s trakcí. Jeden z nejhezčích úseků! Jak je vidět, ne každý má zřejmě tento druh kola proto, aby zdolal náročnější terén.

Nejen jízdou živ je správný bajker, také poznání se nesmí zanedbávat. K tomu máme příležitost o chvíli později – po pravé straně vidíme informační ceduli a kameny vyznačené základy pradávné stavby. Jde o kdysi největší stavení zaniklé vesnice Bystřec. Zaráží nás název stavby „X“. Až později nám dojde, že jde o římskou desítku a všechny bývalé stavby jsou označeny číslicemi. Vesnice byla založena pány z Holštejna ve 13. století, ve čtrnáctém měla 18 stavení a byla největší na celém panství, ale zřejmě v roce 1401 byla přepadena, vypálena a již nikdy nebyla obnovena. U každého bývalého stavení je informační cedule, a tak zvídavý pocestný má spoustu příležitostí k sebevzdělávání.

Výuku zvládáme zběžně a pokračujeme další super pěšinou až na křižovatku se zelenou značkou nedaleko Jedovnice. Odbočíme doleva po trase dobře známé účastníkům tradičního maratonu Merida Bike Tour, ale brzo ji opustíme a místo toho se napojíme na cyklotrasu 507. Ta vede hustým lesem většinou po širokých zpevněných cestách, a tak, ač mírně stoupáme, kilometry rychle přibývají. Odlesky slunce pronikají žlutými korunami listnáčů a pohazují po zemi opět tisíce odlesků tak, že se skoro zdá, že jedeme po zlaté stezce pohádkového království.

Široké cesty nás vyvedou ze skrytu zlatého podloubí až kus před vesnicí Bukovinka, k níž sjíždíme pozvolným sjezdem. Přes vesnici musíme po asfaltu a na křižovatce, po minutí dvou restaurací nabízejících možnost občerstvení, zahneme doprava po červené značce a pak zase doleva po polní cestě, zmizíme opět pod příkrovem lesa a záhy se napojíme na modrou turistickou značku, která nás již bude provázet až skoro k cíli dnešní cesty. Modrá vede krásnými dlouhými hlinitokamenitými sjezdy lemovanými vzrostlými listnáči. Opět si užíváme podzimního bikování plnými doušky. Pod kopcem nás značka protáhne přes drobný brod a začíná ostré stoupání po pěšině vinoucí se mezi stromy.

Tady se mi zážitek poněkud kalí, neboť mi najednou střílí řetěz, musím zastavit a snažím se odhalit závadu, zatímco ostatní pokračují v jízdě do kopce. Po nějaké době zjistím, že se zřejmě netočí jedna kladka v přehazovačce. Blíží se soumrak a pod korunami obřích stromů je najednou nevlídno. Spíš poslepu demontuji rolnu a zjistím, že kuličky v ní se tváří většinou jako krychličky, špony a pérka. Oddělím zrno od plev a zpět dávám jen těch pár kuliček, co si dosud zachovaly svou tvář. Naštěstí po smontování vše funguje a já opatrně mířím dál do kopce, kde na mne čeká zbytek. Následkem mé příhody ale můj oblíbený sjezd do Olšan po úzké vodou vymleté stezce absolvujeme skoro potmě. Pro někoho ale to, že nevidí překážky v cestě, zřejmě znamená výhodu. Sára bleskurychle předjíždí mne a o kus níž se prožene i kolem Pavla, což spíš tuším, než vidím, podle jejich blikaček. No teda!

V Olšanech již nejsou stromy, a tak je trochu vidět. Odbočíme doleva ke skutečně královskému sídlu – ano, po náznacích dnešního dne, že se pohybujeme královským pohádkovým územím, nyní míjíme skutečné sídlo krále. Krále Valašského. Projíždíme totiž rančem Bolka Polívky, který nabízí další možnost občerstvení. My ale pokračujeme rovně mezi výběhy pro koně, zhoupneme se mezi loukami a po chvíli kochání nad širokým výhledem do kraje, který se pomalu halí tmou a rozsvěcuje tisíci světly, míříme dolů po cestě vyjeté traktory. Nedaleko Habrovan najíždíme na silnici a po ní se vracíme k autu.

Tip na druhý den

Z Habrovan cyklotrasou Olšany, nahoru přes náves k rybníku, doleva štěrkovou cestou na křižovatku s asfaltovou cestou, po ní doleva na Kalečník, po žluté Hostěnice, červenou Mariánské údolí, k hospodě U Raka a doprava po modré okolo jeskyně Pekárna k rozcestí Pod Hádkem, přes silnici a po červené až na Kalečník, poměrně širokou lesní cestou nalevo od asfaltové cesty s červenou značkou vedoucí do Vítovického údolí, sledovat cestu, neodbočovat, výjezd pod Olšany, silnicí do Habrovan. Délka okruhu cca 50 km.