Černokostelecko – Jevany

Začátek krátkého, ale členitého okruhu je v Kostelci nad Černými lesy (nadmořská výška 400 m), kterému se také říká plíce středních Čech. Z akcí pravidelně konaných ve městě určitě stojí za zmínku vyhlášené hrnčířské trhy, které zde probíhaj již od roku 1989. Od té doby se na Keramický den můžete vypravit podívat každoročně, a to poslední sobotu v květnu.

Centrem města prochází červená turistická značka, na kterou se musíme na náměstí napojit. Po silnici s menším provozem vyrážíme do mírného stoupání ven z města směrem na Kozojedy. Poté odbočíme doprava a mírným svahem uháníme dolů polem i loukou, až dojedeme k potoku. V jeho okolí jsou místy mokřiny, takže tu téměř po celý rok bývá rozblácený terén. Měkoučký podklad se jako hladová sépie zakusuje do plášťů a nerad je pouští dál. Následky blátivého stisku však vzápětí smyje voda potoka, který lze v těchto místech bez jakýchkoliv problémů přejet.

Po tomto malém občerstvení pokračujeme dále po široké lesní cestě podél romantického potoka, který meandruje mezi stromy. Pohodovou cestou dojedeme až k silnici. Po jejím přejetí se před námi objevuje hladina rybníka Šáchovec, v níž se zrcadlí jasně modrá obloha. Po hrázi rybníka a dále přes lávku a po šotolině ukrajujeme další metry našeho putování. Asi po dvou kilometrech se cesta stáčí prudce doprava a výjezd zde přechází ze šotoliny na asfalt. Přijíždíme do Černých Voděrad, které nabízejí kouzelné výhledy do okolí. Vesnicí se ještě chvilku, jakoby na rozloučenou, necháváme vést červenou značkou, abychom jí za okamžik zamávali a tak trochu nevděčně vzhledem k dosavadnímu bezproblémovému vztahu ji měníme za žlutou a pokračujeme na nejvyšší bod naší cesty – vrch Kobyla (501 m n. m.). Cesta je velice příjemná, stoupáme lehce technickým výjezdem po úzké pěšině klikatící se lesem.

Dosažení nejvyššího bodu neslavíme obligátním zastavením a vydýcháním se, jen tak letmo a jako důkaz prohrábneme Kobyle hřívu a hned letíme dál, nedočkaví a lační následujících chvil. Bylo by chybou otálet, vždyť pěšina z nejvyššího bodu začíná mírně klesat a my se proplétáme mezi balvany a kořeny. Tento úsek patří mezi tři „nej“ celého okruhu, tento primát mu patří po jednohlasném schválení všech členů naší bandy, kteří tu kdy projeli. Pěkným sjezdem, který místy ztíží kaluže a bahno (zdatného bikera však nerozhodí, stačí jen odlepit kola od země a vydat se k letu, jenž hladce překoná všechny nástrahy, nebo se prostě a jednoduše plynulým obloukem vyhnout), dojedeme na rozcestí Voděradské Bučiny. Tady si dáváme malou pauzu a ve volné chvilce zkoušíme sjet prudkou hranku nad rozcestníkem. Pořád jsme nabuzeni z předchozího úseku, takže pro většinu není žádný problém zdolat tuhle technickou lahůdku, stačí jen dát zadek hlouběji za sedlo, zadržet dech a pustit brzdy.

Od rozcestí vyrážíme dále směrem doprava a pokračujeme širokou šotolinovou cestou, nyní již po modré značce, do mírného stoupání, kde se dá jet poměrně svižně. Na této pohodové cestě klábosíme a fotíme, je to ideální terén pro vyzkoušení focení za jízdy a získání originálních záběrů. Jednou rukou držím řídítka a druhou se snažím zachytit ubíhající cestu pod koly našich strojů. Až doma počítač nenasytně zhltne data z paměťové karty, uvidíme, co z těch fotek vzejde.

Asi po čtyřech kilometrech se povrch promění v asfalt, ale naštěstí jen na chvíli. Po krátkém úseku jej opouštíme a následuje krásný, ale prudký a technický sjezd v terénu (slabší povahy tu kola raději snášejí). Šup a jsme přímo u Jevanského rybníka. Podél hráze se stáčíme do obce, která mu dala jméno. Jevany, kde je dnes první možnost se občerstvit, jsou rekreační oblastí a také sídlem mnoha tzv. hvězd. Je tu také velká soustava rybníků, táhnoucí se až od Louňovic. Výběr občerstvoven je veliký, my volíme hospodu Na statku, která je přímo na naší trase, a nemůžeme si stěžovat. Od restaurace (mé doporučení zní nenechat se nalákat pestrou nabídkou a moc se nepřejíst) stoupáme po asfaltu prudce nahoru už opět po červené značce, až dojedeme na silnici, kde uhýbáme prudce doprava. Cesta odtud pokračuje sjezdem úzkou pěšinou. Pokud máte kolo trochu v ruce, dá se jet i bez brždění a vychutnávat si pocit rychlosti. Toto bikové eldorádo končí u potůčku, který rychle přebrodíme (když je hladina vody nižší, dá se i přejet, nám se to však nepovedlo) a po mírném stoupání, v tu dobu plném větví po dřevorubcích, uhýbáme vpravo. Pozor, značení je zde špatné, i my jsme trochu bloudili, než se nám podařilo najít správný směr. Ještě prokličkovat po stezce v řídkém lese s dobře rostlými stromy a vyjíždíme přímo na hlavní silnici do Kostelce. Tu ale jen přejedeme a pokračujeme po široké lesní cestě. Dostáváme se ke svatému Martinu. Přichází další změna barvy značení, již podruhé dnes dáváme vale červené značce. Snad to pochopí. Uhýbáme směrem dolů po zeleném značení, 100 m před rozcestím na Šembeře uhýbáme prudce doleva – na červenou. Odloučení netrvalo dlouho.

Za odměnu a pro oslavu opětného shledání nás červená značka přivádí do úžasného stoupání v rokli (technický výjezd mezi balvany stojí za to, hecujeme se, kdo tento úsek zdolá co nejčistší jízdou bez doteku země nohou). Asi v půlce stoupání se musí uhnout doprava na žlutou značku (nevděk vládne světem, musí si myslet červená). V prudkém výjezdu dojíždíme do Doubravčic a po jejich projetí uhneme na zelenou. Na konci vesnice jsme jí vedeni do lesa a lehce kloužeme podél kovaného plotu, který se zdá být nekonečný. Za nim se skrývá skoro pohádkový palác. Po krátké trialové vložce, kde mě sedlo v prudkém sjezdu lechtá na břiše, míříme na druhý ze tří „nej“ úseků – nejdelší a nejhezčí sjezd vyjížďky. Vítr bezpočtem svých neviditelných prstů prudce a přitom velmi jemně čechrá vlasy a hladí je tak vroucně, až se blaho rozlévá po celém těle a já už nechci nic, než zavřít oči a nechat se hýčkat kouzlem okamžiku… Stop! Básník by se možná nechal unést, zde je však na místě držet pevně řídítka, mít oči otevřené a vést kolo. Větru v jeho romantickém počínání sice brání přilba, ale pokud máte rádi jízdu z kopce, vaše zážitky budou velmi silné.

Spadli jsme k rozcestí na Šembeře, což je snad úplně nejnižší bod dnešního výletu, a dáváme se po červené značce do nekonečného stoupání, které vede na místo startu – do Kostelce nad Černými lesy. V samém závěru okruhu tak přichází třetí „nej“ – nejdelší stoupání. Lze jej zvládnout poměrně lehce, ovšem za předpokladu, že vaše fyzička je s tím srozuměna a na podobné záležitosti připravena. Stoupání je místy i poměrně technické. Jen zakončení odpovídá tomu, že jsme startovali z města – krásný okruh ukončuje kilometrová asfaltová anabáze.

Tip na druhý den

První den mohou fyzicky lépe vybavení jedinci brát jako rozcvičku. Na druhý den proto vybíráme trochu delší okruh. Start v Kostelci je shodný, stejně tak i první část okruhu (zhruba osm kilometrů). Určitě se dá doporučit jet po červené značce z Kostelce až do Ondřejova. Odtud po žluté do Chocerad, kde jsme přímo u Sázavy. Vrátit se lze po modré značce do Zvánovic a do Jevan, odkud se stejnou cestou z prvního dne vracíme zpět do Kostelce nad Černými lesy. Délka okruhu je zhruba 60 km.