Lysá hora

Asi každého návštěvníka Beskyd láká nejvyšší vrchol těchto hor, která podle svého vzhledu nese označení Lysá, tedy plešatá. Což mne s mým pokryvem hlavy láká dvojnásob, svůj k svému! Ráno, když odjíždíme z Prostřední Bečvy po hlavní silnici k Bečvě Horní, to vypadá na pěkný den. Potkáváme první značku – modrou – po které odbočíme doleva z údolí.

Pozvolné stoupání je brzo nahrazeno prudkým, a to se za chvíli mění v ještě prudší. Opouštíme zpevněný povrch, noříme se do provoněného lesa, z cesty se stává pěšina, po níž běhají stíny větví rozkomíhaných jemným větříkem. Pneumatiky ševelí v jehličí a my stoupáme vzhůru o další a další metry. Skoro nečekaně nás pak strmá pěšina vyplivne na kamenitou cestu vedoucí už celkem lehce k chatě na Martiňáku, po žluté značce.

Na Martiňáku odoláme příjemnému posezení a míříme lesem dál po žluté a po trase 46, pro změnu klesáme. Některé úseky jsou technicky náročnější, zejména tam, kde se žlutá od cyklotrasy odpojí – výživný kamenitý sjezdík je jak dělaný pro fully (vůbec je tento kraj pro full zemí zaslíbenou a oba jsme rádi, že se v sedlech příjemně houpeme).

Dlouho jsme klesali, a tak nakonec V Jámě (tedy podle mapy) odbočíme doprava po asfaltu a po necelém kilometru míříme vlevo po modré, brzy opět do prudšího a prudšího svahu již po lesní cestě. Aspoň máme spoustu času se pokochat okolím – nádherným lesem, až kýčovitě zelenou trávou ostřinou, trsy mechu. A tam v pozadí poskakuje myslím Křemílek a Vochomůrka u pařezové chaloupky! Zdá se, že kopec snad nemá konce. Ani jej nehledáme, protože na rozcestí s červenou odbočíme podle mapy na zpevněnou cestu po vrstevnici doprava (cesta je v terénu neznačena).

Zbrzdí nás přeháňka, schováváme se pod vzrostlými listnáči. Naštěstí neprší dlouho. Mezitím vzpomínám na dobu před lety a bavím Sáru vzpomínkou, jak jsme se zde při dovolené chystali poprvé na Lysou a sledovali napjatě ráno předpověď počasí. Pan Zákopčaník mile prohlásil: „Na celém území očekáváme jasno“ a my spokojeně vydechli. A on dodal: „Jen na Lysé Hoře bude možná pršet, ale ta nás tolik nezajímá!“ V tu chvíli jsme zrovna neměli slunce v duši! Ale zato teď vysvitne slunce nejen v duších, ale i nad našimi hlavami a rychle vše vysušuje.

Pořád po stejné cestě s poměrně rovným povrchem jedeme dlouhé kilometry, občas potkáváme značení místního nezávodního poloorientačního maratonu s názvem Drtič. Jednu chvíli nás doprovází žlutá značka, která potvrdí, že jedeme správně. Po pravici máme výhledy na přehradu Šance, Lysou Horu a také do prudkých srázů hned na okraji naší cesty. Neradno se nechat vynést v zatáčce. Uhání nám to tady totiž hodně rychle, protože pro změnu opět klesáme, nahoru dolů jak v dětství na houpačce. Napojíme se na červenou a doslova padáme do Ostravice. A jsme zase dole, Lysá Hora se nad námi tyčí až nějak moc vysoko a vyzývavě blýská pleší. Posilníme se a hurá na ni! Ostravici opustíme po červené, samozřejmě opět do pěkného kopce, a ze značky odbočíme k hotelu Ondráš. Za ním pokračujeme podle mapy polní cestou na modrou značku.

Modrá se vine terénem mezi stromy a dovede nás na prostranství s dřevěným přístřeškem pojmenované Albínovo náměstí. Odtud už je třeba se zase spolehnout na mapu – využijeme cest vedoucích klikatě po masívu Lysé Hory. Občas v orientaci mohou pomoci staré bílé značky zmíněného maratonu, který v některých ročnících vedl přes vrchol Lysé Hory. Tento vrchol máme po pravici, od Albínova náměstí sjedeme k další křižovatce a dáme se vpravo do kopce cestou pod Ondrášovou dírou, po levici se otevřou nádherné výhledy do údolí, stojí to za zastavení. Před námi se pak tyčí na pohled kolmá stěna vrcholu Lysé. Jak se tam proboha dostaneme?

Cesta se zlomí vlevo po úbočí a stoupá mírně až k modré u Ivančeny. Tady se na chvíli připojíme k modré značce, pokračujeme polňačkou přímo proti vrcholu a po pravici uvidíme mohylu Skautů – památník umučených a zemřelých skautů. Chvíli postojíme a pokračujeme v naší cestě. Modrá stoupá strmě rovně přímo k Lysé Hoře, ale my se oddělíme po cestě vlevo – kupodivu dolů. Dál objíždíme masiv Lysé Hory, jejíž vrchol je po naší pravici, jen jsme se ponořili do lesa. Cesta nás vyplivne na asfaltku, po které kdysi dojížděl na vrchol peloton při Závodu míru. No peloton, spíš roztroušený had závodníků. Je to hodně ostré stoupání, částečně po červené, nakonec skoro podél sjezdovky. Odměnou pak je konečně vrchol s vysílačem. Slézám z kola, kousek za mnou přijíždí Sára. Ač slunce praží, nahoře moc teplo není, a tak se jen občerstvíme a kocháme se nádhernými výhledy. Nejsme zdaleka jediní cyklisté na vrcholu, zato pěších nevidno.

Od chat na vrcholu se spouštíme zpět po červené značce – je to dost náročné v terénních úsecích až k místu, kde jsme se před chvíli napojili na asfalt z boční cesty, pak už červená vede většinou po asfaltu k zatáčce vlevo zhruba tři kilometry nad údolím. Pozor, nepřejeďte v nadšení z rychlosti tuto odbočku, návrat zpět nahoru bolí, což se jednomu z nás povedlo. Červená vede totiž dál rovně příjemným terénem na Visalaje. S ohledem na to, že se vracíme z nejvyššího bodu širého okolí víc klesáme než stoupáme. Od Křížových cest ale po modré jedeme až k Bílému kříži do kopce. Občerstvení tady chutná a odměnou je další z mnoha výhledů do údolí.

Odtud je to po zelené (variantou je sjezd po rozbité silničce) pořád z kopce až na křižovatku pod Bílou. Dáme se proti proudu Ostravice po silnici do obce Bílá, po obou stranách vidíme zbytky železničního mostu a v obci pak nezaměnitelné budovy CK nádraží – pozůstatky čarokrásné a romantické trati vinoucí se údolím před tím, než vše zmizelo pod hladinou přehrady Šance. Nejen trampové tak přišli o romantický zážitek. Bohužel stoupající silnice se nás drží dost dlouho, až asi 3,5 km za Bílou překřížíme zelenou značku, která nás odvede do dalšího kopce vpravo zpět do lesů. Mezi stromy odbočíme na žlutou spojku a hned nato na červenou, která nás přivede hlubokým lesem zpátky na Martiňák. Čeká nás poslední sjezd – jako ráno po modré, jen opačně, do Horní Bečvy. Po výživném dnu dejte pozor, obzvlášť jestli nemáte dobré brzdy. Vůbec mi kotoučovky v Beskydech stejně jako větší zdvih připadaly jako výhra, na druhou stranu Sára neztrácela na véčkách a s menším zdvihem skoro nic. A zážitek z přírody je stejný na jakémkoli kole nebo pěšky. Na vydýchání už nás čekal jen kousek asfaltu z kopce do Bečvy Prostřední.

Tip na druhý den

Po silnici do Horní Bečvy, vpravo na žlutou na hřeben, doprava po hřebeni po červené Soláň, Čarták a odbočka na Tanečnici. Stále po červené Beskyd, Ptáčnice a prudký sjezd do Valašské Bystřice. Červenou do prudkého kopce na Hážovské díly, doprava po modré k Dílům, kde odbočíme na žlutou a klesáme do Hutiska – Solanec. Odtud po silnici, pod kopcem vpravo po silničce do Prostřední Bečvy. Délka – 46 km.