Děčínská vrchovina

Když vyrážíme na sever, vidíme všechno černě. Tma jako v pytli, jedeme černou károu a do toho začíná pršet. Po rozednění nás těžké černé mraky nad zavřeným střešním oknem utvrzují, že vyrazit v tomhle na celodenní výlet by byl hazard se zdravím. Teplota těsně nad nulou a vyhlídky na rozjasnění minimální. Vlastně jsme to věděli z předpovědi, ale stejně se odhodlali vyrazit – třeba se pletou. Když ale parkujeme na náměstí v Jílovém u Děčína, přestává náhle pršet. Chápeme to jako povel k převlékání. Teď a nebo nikdy!

S vědomím, že je lepší zmoknout na cestě, než vyrazit do deště, vyjíždíme. Brzy nacházíme nedaleko vlakového nádraží žlutou turistickou značku a začínáme stoupat. Hřbitovní zeď, kolem níž se protahujeme, ani dvě dámy šplhající po strmé stezce energii nepřidají. Jejich větu s nádechem sarkasmu jsme pak slyšeli ještě několik dlouhých minut. „No kluci, tady si teda dáte.“ A dali jsme si. Počítač vyměřil jen pár kilometrů, zato desítky výškových metrů. V kopci, který na blátě vyjet prostě nešel, jsme si krok za krokem a se srdcem v krku opakovali otázku: „Opravdu jsme vyrazili v pravý čas?“ Skutečnost, že se právě nacházíme v centru národní přírodní památky Jílovské tisy s přirozeně se zmlazujícím tisem červeným, šla jaksi mimo nás (Tisy nás ostatně ještě na cestě neminou). Do toho začalo znovu pršet.

Vyhlídku na kopci Výrovna (540 m n. m.) jsme pojali opravdu jen symbolicky. Její hrana byla ostrá, bez zábradlí a určitě ne dvakrát bezpečná i za sucha. Teď navíc fučel vítr jak o závod a byly vidět jen provazy deště, které se k nám rychlostí blesku blížily a už brzy měly vystřídat mrholení. Později se za touto skalní vyvřelinou několikrát ohlížíme a je nám jasné, že za pěkného počasí z ní musí být celé České středohoří jako na dlani.

První sjezd vede po široké lesní cestě nasáklé jak houba. Utvrzujeme se v tom, že tady už prší pěkných pár dní. Doposud jen propocené svršky se mění v kropenaté mimikry. Nic divného na tom, že plastové blatníky rychle sundavací a „zas tam dací“, které celé léto překážely v garáži, zůstaly před odjezdem nenalezeny. Euforie ze sjezdu je silnější než zábrany z cákajícího bláta. Za kamenným mostem v obci Čermná je zajímavá zahradní hospůdka. Momentálně sice vyklizená a zavřená – je po sezoně, ale v létě nemůže být lepší místo pro první zastávku.

Jedeme dál po žluté značce a blátivá polní cesta nezůstává svému označení nic dlužná. Konečně se dostavuje cyklistická bolest nohou. V tahu na rozmáčeném podloží si začínáme znovu dávat do těla, tentokrát hezky. Až tak, že omylem sjíždíme ze žluté a míjíme tím pádem vrch Strážiště (353 m n. m.). To je sice škoda, ale v očích máme jinou výzvu. Šplhání zpátky do kopce zpět by vydalo na dobrou hodinu s nejasným výsledkem. A nám ten čas nějak moc rychle teče, byť jsme vyrazili včas. Vždyť ty největší stěny máme ještě před sebou. Stihneme to vůbec do klekání? Těžké mraky zatím nepochopitelně drží po kupě.

Z obce Libouchec přejíždíme na modrou turistickou značku po silnici s hustým provozem nákladních aut a silným protivětrem. „Radši ať prší než tohle!“ Stane se. Když začínáme stoupat kolem sudetských chalup u Jílovského potoka směrem na Nakléřov, lije už jako z konve. Ve stoupání to člověku nepřijde a výjezd na tuto kdysi obávanou horskou prémii nejednoho silničního etapového závodu je zatím evidentně zlatým hřebem výletu. Tahle hezká roklina už brzy ustoupí dálnici, která se tu vehementně buduje.

Nedaleko meteorologické stanice na Nakléřově stojí na rozcestí zájezdní hostinec Napoleon (680 m n. m.). Dá to velké sebezapření minout jej s hlavou otočenou na druhou stranu. Kdyby nás totiž vcucnul a pohostil, nejspíš by tím naše cesta skončila. Zatímco za oknem do sebe stavbaři soukají jeden knedlík za druhým s roztopenými kamny za zády, tady venku už se spustila hotová „čina“, jak by tohle počasí nazvala Anče z Krkonošské pohádky. Zima začíná zalézat za nehty. Od Napoleona musíme pár stovek metrů po silnici až k červené turistické značce. Kamiony projíždějí kolem v obrovské kouli vodní tříště a smáčejí i ty poslední suché nitě našich oděvů.

Naštěstí vjíždíme po červené do Nakléřovského průsmyku. Dosavadní bláto a asfalt se mění v písek. Cesta začíná doslova a do písmene odsejpat. Po krátkém fotografování valíme po tvrdé pískovcové cestě, voda stříkající od kol pískuje bicykly, tretry i obličeje. Už je nám to putna. Hnací silou je jenom vzdálenost za námi a blízkost před námi. Vzhledem ke světovým stranám míříme konečně čelem k autu. Už se zkrátka přibližujeme.

Po červené cestě na šířku traktoru jedeme zvlněným terénem a většinou v listnatém lese. Míjíme Cihlářský rybník a doufáme, že se stezka nestočí do kopce, který hrozí po levici. Později zjišťujeme, že je to kopec Tisá. Že nás ty Tisy pronásledují od začátku, pořád netušíme. Dívat se do mapy, na to není síla. Stejně už je zmáčená na cucky. Když vyjíždíme z lesa, objevují se před námi monstrózní skalnaté stěny. Jak se přes ně můžeme dostat? Přijíždíme do městečka. Může se snad jmenovat jinak než Tisá? Ocitáme se v samotné bráně obrovského skalního masivu s několika jednotlivými stěnami. Tyto stěny jsou pochopitelně Tiské a mají i své náměstí. Připadáme si jako v pohádce Třetí princ. V kterém výklenku že to byl zaklet Bartoška? A tady asi zkameněl Trávníček.

Turistů se tu i přes nevlídné počasí pohybuje více. Mizíme úžlabinou na horní desku Severní stěny a jedeme po samotné hranici skály. Kdyby člověku najednou přeskočilo a zatočil doprava, užil by si volný pád v délce několika vteřin. Zažíváme těžko vysvětlitelný pocit příjemného svrbění v břiše. Přestalo pršet a opakovaným přenášením nesjízdných skal se tělo konečně zahřálo. Z náhorní roviny Tiských stěn ztrácíme výšku klesáním přes Volské kameny. Technicky vysoce náročný sjezd je lepší proletět, obzvlášť na mokru. Děkujeme všem Volům, že jsme projeli bez pádu. Náhle jsme se ocitli v Ostrově, kde je několik jezírek a také camp a hospoda.

Jemný písek v převodové soustavě vyřazuje řazení z provozu. Každé šlápnutí tahá za vlasy. Trpí i materiál. Teď už jsme v poslední etapě cesty na Děčínský sněžník, z něhož je to do Jílového jenom z kopce. U Hřebenové boudy vzpomínáme na závody psích spřežení, které se tu občas pořádají. Jednou tu byl mráz kolem 30 stupňů pod nulou, až se smečka v zatáčkách lámala. Taková zima jako dnes ale tehdy nebyla.

Co chvíli musíme z kol slézt, protože cesta z obrovských šutrů je ještě horší než Volské kameny, směrem nahoru, pokud vyrazíte obráceně, je zcela nesjízdná. Míjíme odbočku na zelenou stezku, která nás později vyplivne pod kopcem na jílovském náměstí přímo u auta. Před tím si ale ještě dopřejeme zastávku na Drážďanské vyhlídce, z níž dnes není vidět nic než šero. Pokračujeme krásným padákem po zelené značce. Sjezd si dáváme pěkně natvrdo. Přestože několikrát zastavujeme, aby si zdřevěnělá předloktí odpočinula, dole si jen stěží dokážeme otevřít auto.

Když motor konečně začíná dávat teplo nohám a v žaludku se začíná rozkládat jitrnice od jílovského řezníka, dostala teprve celá akce jiný rozměr. Pronesená věta: „To ale vůbec nebylo špatný!“ byla asi nejvýstižnějším příslibem toho, že si dáme totéž ještě jednou za lepšího počasí.

Tip na druhý den

Pokud se rozhodnete přenocovat v Jílovém, zůstanete na trase prakticky i přes noc. Z Jílového se totiž druhý den můžete vydat po stejné trase jako den první, ale po několika stech metrech neodbočíte

ze silnice na žlutou do leva, ale budete pokračovat po zelené směrem na Horní Jílové, kde asfaltka končí a začíná cesta poměrně členitým terénem až na Javory. Tam je možné pokračovat dál po zelené na Borek (zde začíná „naučná“ cesta Járy Cimrmana), nebo odbočit doprava na žlutou a pokračovat přes Slavošovo a Blansko až do Žežic, pak pár set metrů po modré a uhnout na zelenou – z Dobětic přes Erbenovu vyhlídku, Chuděrov a Neznabohy až do malého Chvojna. Tady se napojíte na žlutou značku ze začátku předchozího dne. Vydáte-li se do „protisměru“, budete si moci vychutnat výjezd na Strážiště, ale hlavně krásný sjezd po úzkém singlu až ke hřbitovu v Jílovém.