Český ráj

Tak jsme tedy vyrazili směr Český ráj v prudkém dešti, kdy stěrače rozhodně nelenošily. Po příjezdu a ubytování v chatce u jednoho z Jinolických rybníků (Němeček) přestalo jako zázrakem pršet. Natěšení jsme šlápli do pedálů, i když jsme tušili, co nás v terénu čeká bláta.

Vyjíždíme z chatové osady směrem do kempu, přejíždíme hráz a napojujeme se na modrou značku. Je to sice trochu oklikou, ale vyhneme se tím jízdě po asfaltu. V lese po modré kličkujeme mezi kalužemi a vyjíždíme na louce u Jinolic. Ty projíždíme, podjedeme pod tratí, poblíž železniční zastávky opouštíme značku a pokračujeme vlevo, asi 400 metrů po hlavní silnici. Pak hurá pryč od aut, vpravo na vedlejší silnici do Cidliny a dál do Nového Světa, kde se za železničním podjezdem stáčíme vpravo na lesní šotolinovou cestu a opět se napojujeme na modrou značku. Už tudy jedu potřetí, a tak vím, že nás teď bude čekat několikakilometrové stoupání na vrchol Tábor.

Pepa se nezalekl a pouští se do nerovného boje s kopcem – má totiž evidentně navrch. My, Vláďa spíš ze solidarity, se v klidu ploužíme za ním stále po modré značce kolem zříceniny věže nějakého Allaina. Asi půl kilometru pod vrcholem opouští značka lesní cestu prudkou vracečkou. Těch několik metrů do prudkého a bahnitého břehu to vytlačíme a pak už zase hurá do pedálů. Po chvilce se vynořujeme na vrcholu na malém prostranství mezi stromy, kam se vměstnal kostel a restaurace s rozhlednou, vše zavřené a v dezolátním stavu. Na sever se otvírá výhled na Lomnici nad Popelkou, ke které odsud klesá křížová cesta značená červeně.

Nás ale čeká jiná červená, ta, která se vrací směrem, odkud jsme před chvílí přijeli, a spojuje tento vrchol s nejvyšším vrcholem v Českém ráji – Kozákovem. Pod vlivem vyplavených endorfinů se radostně spouštíme po cestě dlážděné vyčnívajícími kameny celkem rychlým a dlouhým klesáním. A už se to začíná střídat; projedeme Košovem a nahoru kolem Morcinova, zase dolů do Popelky, stále věrni červené. Pokračujeme přes louky s výhledem na okolní krajinu i na Kozákov, který se tyčí v dálce před námi, do Rváčova, kde se začínáme rvát s dalším stoupáním. Nejprve mírně po polňačce, na které se uhýbáme podobným nadšencům jako jsme my (ale oni k tomu potřebují motor), do Skuhrova a pak ještě chvíli loukami nad les. Tady se terén opět láme v náš prospěch a čeká nás jeden z parádních a rychlých sjezdů.

Nejprve to necháme v rámci možností rozjet na mokré trávě louky a pak se úzkým průsekem mezi stromy dostaneme na lesní pěšinu lemovanou vzrostlými stromy a plnou kořenů, která neustále klesá po hřbetu jakési morény dolů do údolí. Přechod do stínu lesa je náhlý, je opravdu málo času se rozkoukat a už je třeba bojovat s novými nástrahami terénu. Kromě blátivého a kluzkého povrchu a kořenů jsou to i nízké větve stromů. Pěšina se postupně připojuje k potoku, který je zatím hluboko dole, a my k němu neustále klesáme. Pak několik „hupů“ a mírných zatáček a jsme dole. Všichni nahozeni blátem i v obličeji, kde tak více vynikají naše úsměvy uspokojení z parádního sjezdíku.

Už nebudu psát, že dál po červené, protože po ní jedeme až na Kozákov. Mírně stoupáme po lesní blátivé cestě podél potoka, který po chvíli opouštíme a podřazujeme, až se asi po dvou kilometrech vynořujeme z příjemného lesního klimatu na rozpálenou silnici na křižovatce Zelený háj. Nezbývá nic jiného, než zase využít silnici, naštěstí jen asi na kilometr. Pak totiž zatáčíme v malé osadě Vrchy vpravo. Nejprve po asfaltu, pak šotolině a nakonec pěšině do prudkého svahu. Přehazovačky cvakají jako zběsilé a na několik málo šlápnutí tam máme všichni to nejlehčí, co jde. Trochu začínám závidět pánovi, kterého jsem před chvílí viděl v plavkách a s lahví vychlazeného pivka slunit se před chatou.

Pěšina je opravdu příkrá, ale není to tak dlouhé stoupání, po chvíli se svažuje a je již milosrdnější. Výjezd jsme zvládli všichni a Karel chytře svedl svoji pauzu na kochání se krajinou. A také nelhal – na jedné straně hezký výhled na Trosky, na druhé je vidět Černá hora a Sněžka v Krkonoších. Pěšina se postupně noří do stínu lesa a přechází na lesní cestu. Ta nás dovádí do Bačova, odkud poslední tři kilometry dojíždíme na vrchol po silnici.

Z Kozákova se těšíme na další dost dobrý sjezd. Pojedeme po modré, která začíná za chatou. Je zde úsek, kam je cyklistům vjezd zakázán, takže hupky ze sedel a jdeme pěšky. Ani toho nelitujeme. Včera jsme sice v bufíku u večeře sledovali nějaký satelit, kde se borci na MTB předváděli, co všechno a jak sjedou, ale naše technika není na takové úrovni, takže jdeme v klidu po prudké a klikaté pěšině dolů mezi velkými kameny. Pak se napojujeme na lesní cestu, kde si musíme dost hlídat značku, protože jedeme čtyřicítkou až padesátkou a je dost lehké ji přehlédnout. Ve sjezdu se střídají mokré pěšiny na loukách, mezi stromy a podél lesů. Ještě nedávno jsme takovou dobu stoupali a najednou jsme vrchol Kozákova zanechali v dáli za sebou již během pár minut.

V Karlovicích přejíždíme hlavní silnici a jedeme po modré do Sedmihorek a pak po zelené značce po asfaltové cestě mezi skalními útvary až do Hrubé Skály. Před ní zelená odbočuje vpravo mezi skály přímo k zámku, ale tudy se jet nedá. Pokračujeme po cestě a pak vpravo po silnici několika zatáčkami do kopce, až přijedeme na křižovatku, za kterou je malá cesta do kopečka ke hřbitovu. Zde se na chvíli zastavujeme a protože ještě nejsme mrtví, pokračujeme sjezdem po pěšině nejprve úvozem mezi stromy, pak loukou na šotolinovou cestu, která mírně klesá asi tři kilometry lesem. Tato trasa je dost oblíbená a frekventovaná. I my se zde potkáváme se dvěmi bikerkami a navazujeme hovor. Cesta se vynořuje z lesa přímo na jiné cyklo i turistické tepně, která spojuje rybníky Věžák a Vidlák. Na Vidlák vede druhý okruh, který jsme zde podnikli, proto se stáčíme vpravo a míjíme jedno z dějišť filmu o tatínkovi a polepšovně. Pak vlevo na silnici a asi po kilometru opět vlevo do lesa na červenou. Katka s Evou se k nám přidaly, a tak je zde stojící policejní hlídka najednou zaskočena tak velikou skupinkou zablácených cyklistů. Jedeme pohodovou pěšinou v příjemném lesním chládku až do Nebákova, kde se zastavujeme na občerstvení.

Po červené budeme pokračovat dál až do kempu, ale úsek z Nebákova je pro cyklisty uzavřený a navíc vím, že je tam několik míst se schody. Takže to nevadí. Pojedeme takovou malou, ale o to zajímavější objížďkou. Volíme modrou, vracíme se kousek směrem, odkud jsme přijeli a pokračujeme, teď už opět jen v našem pánském složení, po cestě vlevo do kopce. Stoupáme mezi skalami směrem na Roveň. A teď to přijde, v prudké pravotočivé vracečce je odbočka vlevo do pole. Tato cesta je zakreslena i v mapě. Je na ní sice zákaz vjezdu všech vozidel a značka slepé ulice, ale je to normální, trochu úzká asfaltka, která vede asi ke třem stavením v osadě Zápolí. Je to opravdu za poli. Jedeme klesající cestou mezi lesem a polem, až přijíždíme do osady. Tam asfaltka mizí a rychle se mění na polní cestu, která se stáčí mírně vpravo a pak se už i ta ztrácí. Dál pokračuje jen sotva znatelná, ale přesto viditelná pěšina klesající šikmo k lesu. Tam se vnoří mezi stromy a klikatí se nenáročným terénem, až se zprava připojí zelená značka, která nás dovede už jen ke kousek vzdálenému rozcestí turistických tras u Dolního Mlýna. Zde zleva přichází červená od Nebákova, naproti nám červená od Trosek – my se dáváme vlevo po červené směrem na Mladějov.

Ještěže několik dní před naší akcí pršelo. Jinak bychom teď pokračovali naprosto nudnou a vyschlou pěšinou po jehličí. Takhle se tu místy objevily kaluže plné bláta zvláštní hustoty a barvy. Nad Lovečí se nám otvírá nádherný výhled na Trosky a Kozákov. Stoupáme po kamenité cestě lesem, stále po červené. Postupně cestu opouštíme a jedeme po pěšině, která nás přivádí na další lesní cestu klesající k silnici. Po ní jedeme asi jen 20 metrů a prudce zahýbáme vpravo na značku. Tady přichází taková malá technická prověrka. Nejprve po kořenech malinko nahoru a pak sjezd nakloněným svahem posetým jedním kořenem vedle druhého dolů. Dál už rychlou lesní cestou mezi skalními útvary, sem tam kořen, písek a dolů k rozcestí u zříceniny hradu Pařez. Po červené dál nemůžeme, vede skalním městem.

Odbočujeme proto vlevo, kde následuje nudné stoupání po silnici do Pařezské Lhoty. Tam se na křižovatce dáváme vpravo a spurtujeme po silnici až do kempu. Jsme rádi, snad by se to dalo i přirovnat ke štěstí, že nám konečně jedna akce zase klapla. Nakonec jsme Pepovi slíbili každý pivo za to, že nás nenechal podlehnout sobotnímu dopolednímu dešti. Díky tomu dešti byla trasa nakonec dost zajímavá a ani jsme nezmokli. Měli jsme fakt štěstí. No prostě ráj.

Tip na druhý den

Pokud se zdržíte celý víkend, můžete na druhou trasu vyrazit po silnici z kempu směrem na Pařezskou Lhotu. Před ní odbočíte vpravo na modrou značku do Libuně, odtud se napojíte na žlutou a pojedete přes Svatý Petr na kótu 457,9 a dále vlevo na lesní asfaltku, následuje červená do Rovenska pod Troskami a odtud modrá přes krásné Borecké skály do Borku. Přijde další změna barvy značení na příjemnou houpavou žlutou k rybníku Vidlák, od něj pokračujte po červené na Trosky a po stejné značce téměř až zpět do kempu (přes Mladějov a Pařezskou Lhotu – u zříceniny Pařez je třeba odbočit na silnici do Pařezské Lhoty, protože vjezd do skalního města je zakázán). Celý okruh je lehký a měří asi 36 km.