Karlštejnsko

Zde se napojujeme na žlutou značku a úzkou pěšinkou klikatící se mezi křovisky postupně míjíme další bývalé a z větší či menší části zatopené lomy – Mexiko a Malou Ameriku. Stále pokračujeme po cestě až k napojení na červenou, kde se cesta začíná svažovat směrem ke Karlštejnu. Jedná se o poměrně širokou cestu s tvrdým šotolinovým povrchem, který svádí k opravdu rychlé jízdě. Tu jsme si vzhledem k časným ranním hodinám a nulovému výskytu turistů vychutnali, v jinou dobu je ale třeba se zde mít na pozoru.

Na opatrnosti neubíráme ani po nájezdu na silnici do Karlštejna, kde je umístěna značka zákaz vjezdu všech vozidel a o kus dál nesmyslná značka přikazující cyklistům slézt z kola. Nesmyslná proto, že se jedná o širokou silnici, po které se místní obyvatelé mohou auty bezúhonně prohánět. S největší opatrností projíždíme v této době liduprázdným městečkem s dominantou hradu vybudovaného Karlem IV. v letech 1348–1357. Řeku Berounku protékající tímto místem přejíždíme přes nedaleký most, za kterým těsně před železničním přejezdem odbočujeme vpravo a pokračujeme kolem vlakového nádraží. Kousek za ním začíná první větší stoupání dnešního dne v délce dvou kilometrů, během něhož přibude na výškoměru zhruba 170 metrů. Cesta vede skrz vísku Krupá až do Korna. Na mapě je vyznačena jako zpevněná, jedná se však až na malou výjimku o opuštěnou asfaltku. Po zdolání vrcholu je nejen vidět na protějším břehu ve stráni karlštejnský hrad, ale také golfové hřiště nacházející se na naší straně.

V obci Korno se napojujeme na modrou značku a ještě kousek po asfaltu stoupáme až na odbočku do terénu, kde se po chvilce vnoříme do lesa. Zde pozor na akátové větve ležící přes cestu, hlavně na jejich trny. S pevností hřebíků dokáží bez nejmenšího odporu projít pláštěm, o čemž jsme se na vlastní kůži přesvědčili. Po opravě dvojitého defektu se sjezdem dostaneme do nitra Národní přírodní rezervace Koda, kde vyvěrající krasový pramen se stálou vydatností a teplotou vytváří malý rybníček. U něj se napojujeme na žlutou značku, prudkým klesáním se ocitáme v Srbsku a po zpětném přejetí Berounky nepohrdáme občerstvením v restauraci U Berounky nacházející se vlevo za mostem.

Naše cesta pak prakticky po rovině pokračuje těsně podél řeky až do Berouna. Zpočátku se jedná o úzkou pěšinu „dlážděnou“ kameny vedoucí kolem skal, o kus dál se ale rozšiřuje na šotolinovou cestu, která nás dovede do Berouna. V těchto místech je třeba být na pozoru, neboť kromě zmíněných kamenů znamenajících nebezpečí pádu se v sezóně jedná o frekventovaný úsek využívaný nejen turisty, ale také horolezci, kteří se zde cvičí na kolmých skalách ve výstupech. Na okraji města ještě před dálničním nadjezdem najíždíme na červenou značku a kolem nemocnice známé z druhého pokračování legendárního televizního seriálu stoupáme lesní pěšinou na kopec Herinky, abychom si mohli vychutnat následný sjezd vyžadující ve spodní části zapojení trocha technických dovedností.

Ocitáme se na silnici ve Svatém Janu pod Skalou. Tady určitě stojí za shlédnutí klášter, který svou polohou v hlubokém kaňonu pod mohutnou skalní stěnou patří mezi nejpůsobivější posvátná místa v Čechách. Po silnici zpět směrem na Loděnice pokračujeme až na kraj vísky Sedlec a odbočujeme vpravo do prudkého kopce. Polní cesta není v mapě označena žádnou turistickou značkou, proto je pro lepší orientaci dobře uvést, že se nachází hned mezi posledním domem a trafostanicí.

Stoupání je opravdu strmé, takže ke slovu přicházejí ty nejlehčí převody, jakými jsme vybaveni. Až do této doby bylo krásně slunečno, ale černá mračna a hromy znějící v dáli naznačují, že tomu tak asi dále nebude. Po tomto výjezdu, posledním dnešního dne, se ocitáme asi na nejatraktivnějším místě této trasy. Jedná o bývalé Solvayovy lomy, ve kterých se od počátku 20. let minulého století až do počátku let šedesátých těžil vápenec. V současné době je zde společností Barbora provozován skanzen přibližující tuto namáhavou práci. Návštěvník má tak možnost nejen shlédnout některé dobové artefakty, ale také projet se důlním vláčkem až ke vchodu do hlavní těžební štoly, jíž pak může za asistence průvodce vejít až do nitra skály a vyslechnout si zajímavý výklad. Doporučujeme vzít si s sebou teplejší oblečení, neboť teplota zde ani v parném létě nepřesahuje 8 °C. Otevřeno je každý víkend od května až do října a s uschováním kol během prohlídky zde není žádný problém.

Odtud je to již jen kousek po modré k silnici a po ní k letišti Bubovice, kde se dnešní výletní kruh uzavírá. My ještě pokračujeme po silnici zpět do Prahy, ale po pár kilometrech nás průtrž mračen a následné krupobití nutí schovat se v jedné restauraci, kde tuto slotu v bezpečí a suchu přečkáváme.