Vysočina

Vysočina je pro terénní cyklistiku jako stvořená. Nejenže je svou polohou na hranici Čech a Moravy spravedlivě daleko pro leckterého bikera, především však láká svým profilem. Jde totiž o kopcovitý kraj, v němž se z bikového hlediska sjezd střídá s výjezdem jako na běžícím pásu. Připočtěte k tomu leckde atraktivní, pískovcový terén, spousty trailů s velkými kameny, estetičnost kraje s roubenými chalupami, pastvinami a rybníčky, kterou se Straně ani sily či kravíny nepodařilo zničit, a možná již alespoň tušíte, proč se sem rádi s bandou vracíme.

Pomalu si také zvyknete, že vyjížďky z itineráře Revírů většinou začínají ve zcela bezvýznamných bodech. Vše má svůj počátek a konec, stejně tak je musí mít i okruh. Důvěřujte nám však, že bychom vás netahali do kdejaké Horní dolní jen tak pro nic za nic. Jde o vesničky a městečka pohledná a prověřená, většinou se solidními možnostmi ubytování. Berte jejich objevení částečně jako bojovku.

Protentokrát startujeme z vesnice Borová, klasicky rozlezlé podél silnice z Hlinska do Poličky. Zde je také situován velmi doporučitelný kemp coby základna. Po zelené se promotáme skrz koupaliště a začínáme stoupat lesem a následně po hraně pole k božím mukám Bukovina. Zde chytneme dech a pokračujeme širokou lesní cestou k osamělému stavení a dál až na hranu louky – ta nabízí skutečně úchvatný výhled do kraje. Času sice není dvakráte nazbyt, panorama si však pauzičku rozhodně zaslouží. Již jen proto, že je možno obhlédnout i nejzazší bod okruhu, který nás dnes čeká: Buchtův kopec s věží řízení letového provozu. Sjezd loukou do vesnice Pustá Rybná je hodně z časů někdejších Kamikaze Downhill. A opět sbíráme výškové metry, teď již po červené – asfalt se záhy vzpíná a kola se točí pomaleji a pomaleji. Následně červená přejde v polňačku vyskládanou kameny. Rozhodně se nejedná o nudný výjezd. Odpočinek nabídne až hladká spojnice, z níž odbočuje cesta opět do lesa a technickým výjezdem se blíží ke skalnímu útvaru Rybenské Perníčky.

Odtud pěšina mírně klesá, kola balancují mezi kameny a bludnými kořeny. Následné rozšíření cesty dovolí vyšší rychlost a to již jsme venku z temného hvozdu a vysypanou lesní cestou stoupáme v družném hovoru. Vysočina je spravedlivá, a tak následuje zlom a opět downhill, tentokráte nejprve po trávě a pak rychlým korytem s volnými kameny. Svištění větru v uších je opojné, pozor však – nejsme na značce sami.

Tep i kola se zpomalují u rozcestí s posezením. Dáme červené vale a po modré začínáme výstup ke Zkamenělému zámku. To je další ze skalních útvarů a sotva tušená pěšina k němu novou příležitostí, jak se blýsknout před parťáky umem do kopce.

Zcela o něčem jiném je další sjezd – je to doslova highway s terénními vlnami, z nichž se jezdec s kolem odlepí jako orel Raška.

Asfaltový odpočinek přijde vhod, a tak poklidně ukrajujeme z dílce kilometrů a přehráváme si, kdo měl kde ve sjezdu namále, kdo kde co předvedl. V pohodovém tempu se cesta protáhne mezi dalšími skalami, Velkými Milovskými Perníčky, a po chvíli je tu další kamenné pole, coby technické intro ke skalní skupině Čtyři palice. Tyčinka přijde vhod, hlt z camelbaku a další ejchuchu začíná. Kamenné lavice, malé krátery a kořeny jako tisíce hadů – to je vizitka tohoto sjezdíku. V rychlejším tempu pak značka pokračuje až na silnici, opět je dobré si tu uvědomit, že výhled není kdoví jaký a že i pěší turisté jsou rádi na světě.

Na silnici táhnoucí se přes obec Křižánky a odtud stoupající k lesu sbíráme síly na další výšlap – čekají na nás tři vrcholy, nejblíže to přitom máme k nejvyššímu bodu Vysočiny, Devíti skalám (836 m.n.m.). Asfalt se v lese promění ve finální terénní etudu, jejíž poslední půlkilometr nesou po kořenech a kamenech všichni.

Žlutá je pro pár následujících stovek metrů barva naše, nepřehlédněte však z rychlé cesty odbočku na rozcestí s červenou. Ta znovu šplhá nahoru po kořenech – citlivá hra s těžištěm je tu nanejvýš na místě. Z Lisovské skály dovádí značka svižně dolů, pak se zklidní a jsou tu terénní schody k Malínské skále. Pohodu z výhledu lehce narušuje pumpující srdce – značka se schovává mezi neskutečnou změtí kořenů – romantická duše trialistova plesá, pragmatici se k tomu prostě postaví čelem a jede se… Jak jen to ten Pepa učil?

Po stovce metrů se cesta otevře, dojezd je na asfaltce, která již míří k dalšímu povyražení – skálolezci oblíbeným Dráteníčkám.

Výjezd komplikují kořeny a kameny poschovávané v trsech trávy. Navíc se tu objevil zákaz jízdy na biku, a tak ten půlkilometr vytlačíme, abychom si mohli vychutnat sjezdík, vyvěrající zpod skal v podobě klikaté cestičky, mohutnějící na louce podél lesa a s vyvrcholením prašnou polňačkou. Vítají nás Blatiny. Těmi se jen mihneme, abychom se před obědem ještě poprali s výjezdem do Sněžného – obzvláště v létě je louka na nejlehčí převod důkladnou prověrkou vůle. Vjezd do Sněžného uvede zarostlá pasáž tří schodů, vzrušení snad ochladí čisté tvary barokního kostela a dobrý oběd v místním hostinci.

Plni síly, optimismu a natěšeni na věci příští opouštíme po zelené Sněžné. Kolem rybníka šup k lesu, houštinami na jeho kraji a – bác – stojka na zahřátí. I když nahoře každý vidí rudě, oči by měly pátrat po modré, svištící průsekem zpět dolů, bohémsky bezstarostně odhazujíc pracně nastoupané metry. Pro zpestření je tu potok-bažinka a vražedné, úmorné stoupání jednou a pak druhou loučkou. Odměnou budiž výhled do kraje tak poetického, že se snad ani nezlobíte, že vás tu takhle honíme po kopcích. A zase rychle klesáme lesní cestou. Pozorně však sledujte okolí, protože značení náhle mizí v mlází, aby poutníka dovedlo k rozvalinám loupežnického hradu Štarkov.

Vynesení kol těch pár metrů stojí za to – padák pro chuť po červené končí na silnici, odkud značka záhy odskočí a zarostlými humny chalup se blíží ke vsi Daňkovice. Zde naše gumy ukrajují první metry dlážděného a posléze asfaltového kruťáckého výplazu na Buchtův kopec. Nekonečně se vinoucí silnice dokonale prověří jezdcovu disciplinovanost po hodinách v sedle.

Nic ale netrvá, věčně, a tak i tahle morbiďárna končí. Odpočinek je zasloužený, stejně jako downhillová prestižárna po kamenech (zelená). Rovinka skrývá posezení s improvizovanou kapličkou jako místem k zamyšlení. Profil se opět sklápí, cesta přechází v pěšinu a přibývá kamenů. Sjezd uzavře rychlá dlouhá pasáž travou na hraně pole a jsme v Krásném.

Silnice nás nyní povede až zpátky do Pusté Rybné, většinu času pod milosrdným krovem stínících stromů, oblíbeným místem procházek Terézy Novákové, spisovatelky Vysočiny.

V Pusté Rybné neuškodí jedno dvě dobře natočené, pozor ale, otevírací doba hostince Hlučál není z nejpravidel­nějších. Takto oblaženi zabojujte k louce, po níž jsme ráno sjeli, a která teď nečeká na nic jiného, než nabídnout vám svou náruč pro zažití zážitků z uplynulých hodin. Se zapadajícím sluncem nad hlavou je pohled na Ždárské vrchy nezapomenutelný.

Závěrem ještě malé upozornění. I na Vysočině se začaly objevovat zákazy vjezdu cyklistům. Evidentně spíše z důvodů bezpečnosti provozu na stezkách než ochrany přírody. Ctěme je však, a volme buďto alternativní cestu okolo úseku, anebo nezbývá, než stroj tlačit.