Jak se Ti letos jelo, jaký máš ze závodu celkový pocit takto s časovým odstupem?
Závod se mi povedl. Moc jsem si to dobrodružství užil. Cítím maximální uspokojení, jsem plně nasycen zážitky, které teprve ve svých vzpomínkách vstřebávám. Závod jsem si dokonce užil hned třikrát. Trať jsem částečně projel už v tréninku, naplno si ji zažil v závodě a nakonec ji projížděl i po závodě každou noc v opakujících se snech. Uf, naštěstí jsem to asi po týdnu v tom snu dojel a prokletí je pryč.
Byly během závodu chvíle, kdy jsi měl chuť to otočit směr domov? Byly nějaké závažnější krize? Pokud ano, kde a proč?
Nikdy jsem nejel na kole závod delší jak 8–10 hodin. Roční trénink na Míle mi cosi o krizích naznačoval, ale co se bude dít při samotném závodě jsem skutečně netušil. Asi i proto, že jsem ze zdravotních důvodů zvolil v úvodních dnech velmi vlažné tempo jsem se dočkal první vážné krize až po 600 km. V tu chvíli začal mozek stávkovat, nechtěl závodit, bylo mu všechno fuk, nesledoval čas, plodil pesimistické myšlenky, nadával mi, že jsem magor. No, dostal napapáno a už s ním byla řeč. Závod začal nanovo s novými cíli a jelo se skvěle až na Maguru, kde se situace opět vyhrotila. Zde to bylo ryzí selhání hlavy, protože stačila dávka silně motivujících SMS od mých přátel a opět jsem letěl jak na motorce. Super tempo i nasazení mi pak vydrželo překvapivě až do cíle. Nejlepší pocity z výkonu i trati jsem zažíval 7. den závodu z Turčianských Teplic přes Velkou Fatru a Nízké Tatry až do Poráče. Tato etapa měřila 220 km a já se opravdu jen držel řídítek a užíval si přírodu.
Závodníci si hodně stěžovali na Maguru a traséra označili za
magora. A podle fotek to byla opravdu chuťovka. Máš taky nějaký vzkaz pro
traséra, nebo jsi byl s trasou spokojený?
„Přechod“ Magury považuji za jeden z nejtěžších úseků závodu. Pokud bylo pro traséra zadání nalézt úsek, který by cíleně s postupnou gradací v řádu mnoha útrpných hodin ničil sebevědomí závodníků, aby i ten nejzarytější cyklista litoval, že zvolil pro tento závod jízdní kolo, pak splnil svůj úkol na jedničku. Magura mě srazila na kolena, ale i vnitřně posílila poté, co se stala minulostí.
Jak jsi během závodu řešil spánek (kolik hodin denně)?
Délku spánku při závodě jsem považoval za taktickou záležitost. V tomto mě inspiroval český úspěšný účastník závodu RAAM (Race Across America) Svaťa Božák, který výstižně nazval svoji knihu „Kdo spí, nevyhraje“. Můj nejkratší spánek byl 2 hodiny a nejdelší 5 hodin. V průměru jsem spal denně 3,9 hodiny. Mimo dvou nocí v posteli, jsem spal vždy v přírodě. Za nejkrásnější a současně nejriskantnější noc považuji bivak v na jednom z travnatých vrcholů nad městečkem Poráč. Prostě teplá noc s hvězdami na obloze doprovázená vůní všude přítomného sena vysoko nad obydlenými údolími. Jen jsem doufal, že medvědi nejsou stejný romantici jako já. Možná jsem byl trochu nevyzpytatelný ve vývoji závodu. Mám rád taktiku: do poloviny naplno a pak zrychlovat. V tomto závodě jsem se postupně učil, jak získávat čas na soupeře a poslední dva dny mi to snad i šlo.
Myslíš, že Míle ještě někdy pojedeš?
Tento závod mi učaroval od chvíle, kdy jsem se o něm v TV dozvěděl. Okamžitě jsem věděl, že to musím zažít. Hrozně rád bych to zažíval znovu. Na druhou stranu se cítím sobecky vůči mé rodině, pokud bych jim nemohl věnovat čas, který dle mých nároků spolyká příprava i závod samotný. Pokud bych se rozhodl opět postavit na start Mílí, musela by to být nová ještě větší výzva. Brouka do hlavy mi nasadil výkon Petra Ozogána…
(TZ)
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT