VIDEO: zdroj: Le Urge Nepal de René Wildhaber (Trek – Redbull)
VELO 5/2010: Urge Nepal 2010
AKCE, KTERÁ SE ODEHRÁLA BĚHEM JEDNOHO ÚNOROVÉHO TÝDNE NA ÚPATÍ HIMÁLAJÍ, JE PRAKTICKY NEKLASIFIKOVATELNÁ. JISTÉ JE, ŽE ŠLO O SJEZD. DLOUHÝ SJEZD STARTUJÍCÍ V HIMÁLAJÍCH V NADMOŘSKÉ VÝŠCE 4350 M N. M., JEDEN A PŮL DNE.
NESENÍ KOLA NAHORU A PŮL HODINY „PÁDU“ DOLŮ V SEDLE DH SPECIÁLU. A DÁL? JEDNALO SE O VÝLET? DOBRODRUŽSTVÍ? ZÁVOD, NEBO O HUMANITÁRNÍ POMOC? V PODSTATĚ TO JE ZE VŠEHO TROCHU, ČISTĚ V SOULADU S ÚMYSLEM „OTCE MYŠLENKY“ FABIENA BARELA.
Urge Nepal je druhým pokračováním loni započaté série Urge. Premiéra nastavila dva cíle – zaprvé uspořádat extra dlouhý sjezd pro několik málo vybraných borců, zadruhé humanitární pomoc. První ročník s názvem Urge Kenya (únor 2009) ukázal, že to jde. Co se závodu týká, přeměnil se v zajímavé dobrodružství. Jezdci museli nejprve během tří dnů sami vynést svá kola na start do značné nadmořské výšky (4877 m). Jeden z nich vzhledem k problémům s aklimatizací nahoru ani nevyšel, další se zranil v neznámém terénu hned zkraje sjezdu. Útrapy kolektiv velice stmelily. Organizátoři se mimo závod snažili zajistit humanitární pomoc pro místní obyvatele, konkrétně jednak minimálně 10 000 eur na rozvoj vodního systému v oblasti Massai, jednak medializací akce přitáhnout pozornost k problému. Cílem druhého ročníku Urge tak bylo zopakovat alespoň to, co se podařilo minulý rok. Změnily se kulisy, zadání zůstalo. Keňu nahradil Nepál, plánovaná výška startu se posunula z necelých 4900 metrů na 5100.
Urge Nepal 2010
Myšlenka Fabien Barel Invitational aneb Urge vzešla z hlavy právě fenomenálního DH jezdce Fabiena Barela a jeho kamaráda, fotografa Freda Gloa. Snažili se uspořádat „spektakulární“ dlouhý sjezd pro vybrané jezdce a spojit jej s humanitární pomocí. Jeho součástí je například to, že závodníci musí svá kola a sebe dopravit nahoru sami, nápomocni jsou jen šerpové nesoucí potřebné vybavení. Závod tak byl těžký hned dvakrát. Urge Kenya, premiérový ročník, se odehrál v únoru roku 2009 Africe (1. René Wildhaber, 2. Nico Vouilloz a 3. Fabien Barrel), a protože byl úspěšný, zrodil se následovník Urge Nepal. Proběhl ve spolupráci s francouzskou cestovní agenturou Cap Liberté, která nyní nabízí zájemcům zájezd do těchto míst a možnost zkusit si trať na vlastní kůži. Více informací o této akci můžete najít na internetových stránkách www.urgenepal.com.
MTB svět v Nepálu
Fabien Barel, trojnásobný mistr světa v DH a hlavní organizátor, pozval skupinu 13 skvělých MTB jezdců. Sabrina Jonnierová je několikanásobná vítězka Světového poháru DH a mistryně světa v této disciplíně, Nicolas Vouilloz je jezdec, který získal nejvíce titulů v DH historii, René Wildhaber největší specialista na DH maratony, Darren Berecloth ikona světové freeridové scény, Alex Balaud dvojnásobný vítěz Trophy of Nations Enduro, Sam Peridy mistr světa DH veteránů, Olivier Giordanengo jeden z největších francouzských specialistů na enduro, Greg Doucende několikanásobný vítěz závodu Mountain of Hell, Maurin Trocello se pohybuje v top desítce ve světové enduro sérii, Nico Vink je pravděpodobně nejstylovější jezdec ve Světovém poháru DH, Simone Zaniboni úspěšný italský endurista, jméno třinácté patří lokálnímu jezdci Kumaru Punovi.
Paříž a bouře
Dobrodružství začalo ještě dřív, než mělo, a sice v Paříži na letišti CDG, protože bouře, která zuřila v Ile-de-France, nedovolila přistát všem letadlům. Skupina se tedy rozdělila na dvě části. Nešťastní Vink, Balaud a Trocello totiž nestihli transfer a přiletěli na místo o 30 hodin později než ostatní, což nebyl zrovna dobrý začátek vzhledem k důležitosti aklimatizace na nadmořskou výšku. Bylo ale potřeba se této situaci přizpůsobit, protože nebylo na výběr. Dobrodružství je holt dobrodružství.
Letadly a autobusy více či méně přizpůsobenými potřebám účastníků dorazila celá skupina bezpečně na místo po 48 hodinách cestování. V Jomsonu (2720 m n. m.), nedaleko od krátké asfaltové přistávací dráhy zanořené mezi horami, všichni jezdci pospíchali s kompletací
Zkouška
Když všichni dorazili do Kagbeni (2800 m n. m.), spatřili vesnici neobyčejné krásy a také komfortní chatu, která jim poskytla jídlo a ubytování pro první večer. Ve středu ráno probudily jezdce zvony do opravdu krásného dne. Ten byl prvním skutečným testem a pravou aklimatizací na nadmořskou výšku. Celou skupinu čekal výstup a následný sjezd z jednoho průsmyku, čímž se snažili předejít nemoci z nadmořské výšky, která mohla kdykoliv zaútočit. Tomu, kdo by si to snad neuvědomoval, stačilo připomenout loňský ročník a předčasný konec Alexe Balauda právě z tohoto důvodu. Těsně před odchodem z chaty, která byla jakousi součástí starého buddhistického chrámu, dal její majitel každému v týmu požehnaný šátek, šerpu, která měla všechny ochránit v průběhu celé cesty. Všichni to ochotně akceptovali. Každý si také říkal, že je určitě lepší dostat všechny prostředky na svoji stranu.
Jezdci a členové výpravy byli velmi opatrní v průběhu výstupu, který je vedl k průsmyku situovanému v nadmořské výšce 3700 m, a nikdo přitom nezkoušel nějak oslnit ostatní svým umem. Snad i díky tomu se všichni v pořádku aklimatizovali.
V průběhu zkušebního sjezdu se však fi lozofi e úplně změnila. Začal se projevovat talent a rychlost, kterou jezdci dosahovali. Bylo to úžasné. Přibližně v půli cesty se připojili tři opozdilci (Vink, Balaud, Trocello). Nutno ještě poznamenat, že Nico Vink se musel spokojit s půjčeným kolem (podobně jako Mark Weir minulý rok), protože jeho kolo nedorazilo do Nepálu. Nejtěžší částí dne byl návrat směrem k Marphě přes Jomson s velmi silným čelním větrem, který fouká každé odpoledne. Marpha byla nakonec odměnou pro všechny. Nádherná a harmonická architektura způsobuje to, že si tu připadáte jako ve fi lmu, ale vše okolo je realita. A fakt, že jste v Nepálu, povznáší ještě více.
Všichni byli šťastní, že mohou přečkat další noc v pohodlné a příjemné chatě a odpočívat před dalšími dvěma dny, které jsou v programu podtržené červeně, což znamená nejintenzivnější a klíčové dny celého tripu.
J(e)de se na ostro!
Ve čtvrtek byl na pořadu dne výstup z Marphy, z výšky 2670 m n. m., až do zhruba 3600 m, do místa bivakování. Cíle tohoto dne byly pro jezdce dva. Stoupat v poklidu, aby si uchovali energii, maximálně se hydratovat, ale také zkoumat každý metr pěšiny, protože stoupali stejnou cestou, po které v závodní den (pátek) pojedou dolů. Favorité jako Vouilloz nebo Wildhaber se trochu vzdálili, aby nastudovali nejlepší stopy a zkusili si určit značky, aby neudělali na dráze zbytečné chyby, což by bylo pro celkový výsledek rozhodující. Tento den byl složen z 80 % stoupání a lezení s kolem na ramenou a pouze 20 % v jeho sedle. Navzdory obtížnosti stoupání však vypadala ta pěšinka opravdu slibně, a tak se všichni nemohli dočkat, až po ní pojedou dolů.
Taghendra, místní šéf a průvodce, vymyslel „pětihvězdičkový“ bivak přímo pod vrcholky Tilicho a Nilgiri, které sahají do výšky přes 7000 metrů. Poloha byla skvělá a zážitek, který tento luxusní kemp umístěný hned vedle salaše poskytl, byl jedinečný. Všichni jezdci byli uvítáni teplým citrónovým nápojem, což je jeden z místních obřadů. Potom se servírovalo první a opravdu bohaté jídlo před tím, než se pohodlně usadili v jednom ze stanů. V průběhu večera seděli všichni kolem stolu pod stanem s dobrou náladou. Kuchaři se opravdu překonali a nabídli jídlo s úžasným místním aroma. Nervózní byli v této skvělé atmosféře jen organizátoři – poněkud se obávali, protože posledních několik týdnů padal v Nepálu ve větším množství sníh, a to i v nižších nadmořských výškách, než bývá obvyklé. Otázka, zda budou vůbec schopní udělat začátek závodu v 5100 m n. m., jak bylo původně plánováno, byla velmi aktuální. Nic nebylo jisté. Další den se všechno ukáže a nakonec to budou hory, kdo rozhodne.
Po dobrém ranním čaji či teplé kávě byl na řadě v pět hodin ráno odchod s čelovkami na hlavách. První výstup s koly na ramenou nedaleko bivaku byl hodně náročný. Nedovolil ani mluvení nebo lehké svalové probuzení, ale měl výhodu, že všechny rychle hodil rovnou do akce. Tým organizátorů šel první. Museli se potýkat s problémem, který předvídali. Původně plánovaná pěšina byla pokryta sněhem už ve výšce 4100 m. Bylo tedy nemožné pokračovat touto cestou, protože i kdyby se podařilo vylézt nahoru, nebylo by možné jet na kolech dolů. Znamenalo to zklamání, ale rozhodně ne porážku. Organizátoři se rozhodli zhruba ve 4000 m zatočit na levou stranu hory, kde nebyl sníh. Ze začátku to vypadalo jako pěšina od jaků, ale rychle se dostali téměř na volný terén.
Svah byl těžký, hodně těžký, a stoupání se stalo bolestivou výzvou. Tým dosáhl přijatelného výškového limitu 4350 m n. m., bohužel to však bylo hodně daleko od původně plánovaných 5100 m. Všichni ale věřili, že podstata a kvalita závodu bude zachována, přestože to bylo v neprospěch kvantity kilometrů. Nepochybně by však bylo horší, kdyby bylo nutné například tlačit kola z kopce dolů po kolena ve sněhu.
Start pod osmitisícovkami
Startovací plácek byl připraven. V pozadí se rýsovala nádherná panoramata s jedním z nejhezčích symbolů Himálají, kterým je masiv Dhaulagiri (vrcholy dosahují až 8167 m n. m.) vyvolávající respekt. Fotka celé skupiny a potom už jen startovní signál pro Fabiena Barela v 11:45 hod. Fabien chtěl otevírat trail, což ale není zrovna výhoda, protože nevidíte na zemi žádné stopy, které je možno sledovat, a není zde nic pro jakoukoliv orientaci. Fabien chtěl být ale dole, když budou všichni projíždět cílem, aby jezdce přivítal. Za méně než tři čtyři minuty byl na konci freeridové pasáže a před zraky ostatních jezdců se stále držel nejrychlejší stopy. Každý tak věděl, že laťka je nasazena hodně vysoko.
Souboj o prvenství se očekával především mezi třemi favority (Barel, Vouilloz a Wildhaber), ale ostatní samozřejmě nezůstávali stranou. Startovalo se ve tříminutových intervalech v pořadí stanoveném losem. Jízda byla po mimořádně krásném 100% singletracku, přičemž v cíli se všichni shodli na tom, že se jednalo o jednu z nejlepších jízd jejich života. A to si pište, že toho na kole zažili hodně a o ježdění toho vědí spoustu! Toto hodnocení bylo pro organizátory také velmi důležité.
Fabienovi trvalo méně než 30 minut, aby se dostal do cíle. Podařilo se mu vyhrát tento ročník, přičemž připustil, že své limity několikrát posunul, ale že to bylo naprosto úžasné a zábavné. Nico Vouilloz bral druhé místo (+ 42 vteřin) a byl lehce zklamaný. Obviňoval se z dvou až tří chyb na dráze, když sportovně přijímal porážku od Fabiena, který byl dnes lepší. René Wildhaber skončil tentokrát třetí se ztrátou lehce přes minutu. Možná by se mu dařilo lépe, kdyby byl trail více fyzicky a méně technicky zaměřený. Ale René je gentleman a nebyl vůbec zklamaný, porážku uznal. Byl prvním, kdo pogratuloval svým soupeřům ke skvělým výkonům. Za nimi se potom seřadili další závodníci, přičemž někteří měli na trati problémy, jako byl třeba defekt Trocella nebo přetržený řetěz Peridyho. Všichni také uznávali výkon Sabriny Jonnierové, první ženy, která se zúčastnila této výzvy a která se pořád jen usmívala. Skončila předposlední. Místní rider Kumar Pun zaostal za Fabienem téměř o hodinu, což ale nic neubralo z jeho nadšení.
Celé dobrodružství Urge Nepal skončilo v sobotu 6. března po 70 km magické jízdy (mimo závod) a po nezapomenutelné party. Daleko důležitější byla humanitární akce v podobě aukčního prodeje, který tu byl zorganizován. Peníze z něj budou poskytnuty asociaci Fabienova přítele Guillauma „Children Home for Nepal“ a do školy MTB v Tanguy. Budou použity jednak pro stavbu škol a také na to, aby bylo umožněno mladým Nepálcům jezdit na horských kolech, rozvíjet se, stát se třeba průvodci, prostě se uplatnit prostřednictvím kola. Zdá se tedy, že i druhý ročník Urge splnil očekávání. Co bude příští rok?
Fabien Barel, Kamil Tatarkovič Foto: Urge Nepal
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT