Jen pro připomenutí. Adam odstartoval 2. ledna 2010 z Marble Arch v Londýně, cestu si naplánoval na sedm měsíců, během nichž počítá jak s jízdou v mrazech a sněhových vánicích v Alpách, tak ve vyprahlých afrických pouštích. Nedávno bohužel přišel o fotoaparát, který se stal kořistí lapků, nemůžeme tedy k rozhovoru přiložit žádné fotografie.
Adame, kde se právě nacházíš?
„Právě jsem dorazil do Říma a připravuji se na let do Egypta, kde začne
druhá fáze mé cesty dlouhá zhruba 5000 km, povede do Nairobi v Keni.
Nechal jsem si udělat poslední servis na kole, jeho vyčištění a zabalení
na let. Také jsem si musel pořídit jiný fotoaparát, jelikož ten původní
mi ukradli.”
Máš za sebou první část cesty, bylo to těžší, nebo lehčí,
než sis myslel?
„Francie byla opravdu těžká, jelikož jsem nebyl připraven na tak hrozné
počasí. Podle informací zjištěných před cestou je průměrná teplota
v lednu ve Francii kolem jednoho až šesti stupňů nad nulou. Hned první noc
ve stanu ale bylo mínus pět a pak to bylo ještě horší. Přesto se mi
podařilo ujet v průměru kolem 100 km denně, jak jsem měl v plánu, a
dostal jsem se do Říma včas.”
Byl tvůj trénink před cestou dostatečný?
„Absolutně ano. Na universitě jsem hodně vesloval a to mě naučilo, co
můžu od svého těla očekávat a kam až mohu posunout své limity. Měsíc
před odjezdem jsem také najel kolem 2000 km, což mi také ohromě pomohlo.
Jediný problém byl v tom, že ve východní Anglii nejsou žádné pořádné
kopce, takže když jsem poprvé stanul před Alpami, nevěděl jsem, jaké
tempo zvolit, jak se do nich pořádně pustit zejména s kolem, které váží
45 kg. Nevěděl jsem, jak to vydržím, ale zatím jsem měl štěstí, že
mě nepostihly bolesti zad, krku či nohou, i když po dlouhém dni, kdy
strávíte v sedle přes sedm hodin, jsou nohy druhý den trochu
´křehčí´.”
Jaký byl doposud nejlepší zážitek z cesty?
„Musím říct, že jednoznačně francouzská a italská riviéra. Klikatá
silnice, nádherná příroda kolem, prudké stoupání následované rychlými
sjezdy a spousta cyklistů, kteří vás zdraví, jak jedou kolem. Opravdový
cyklistický ráj!”
A jaký byl nejhorší zážitek?
„Byl to jeden den na cestě do Dijonu, kdy jsem musel zastavit, jelikož jsem
byl od hlavy k patě celý promočený kvůli sněhové vánici a teplota
klesla na –11 °C. Byla mi opravdu zima a nikde jsem neviděl žádný
přístřešek, kde bych se mohl schovat. Kvůli sněhové vánici, kdy nebylo
vidět na krok, jsem měl strach, že mě srazí nějaké auto, neboť mě
nemohli absolutně vidět. Naštěstí se mi podařilo najít jeden malý
laciný hotel asi deset kilometrů od silnice, kde jsem se mohl ohřát a
usušit si věci. Také jsem měl v Itálii jeden „souboj” s řidičem
náklaďáku, který jsem samozřejmě nemohl vyhrát, a skončil jsem na
svodidlech. Naštěstí mě ani kolu se nic nestalo, akorát brašny na jedné
straně mají několik „ventilačních” otvorů navíc.”
Nyní jsi dokončil první etapu – kolik kilometrů jsi už
ujel?
„Za sebou už mám 2250 km a čeká mě ještě kolem 13000–14000 km do
Kapského města.”
A co kolo po technické stránce? Musel jsi hodně opravovat? Jak si
myslíš, že obstojí v Africe?
„Kolo slouží docela dobře až na stále trvající potíže se zadním
kolem, které nese většinu mého vybavení, a tak ho musím často centrovat a
vyměňovat prasklé dráty výpletu. Také jsem měl trochu potíže
s přehazovačkou a několik defektů, ale nic co bych sám nezvládnul
opravit.
V Evropě není problém během pár dnů narazit na nějaký ten cykloservis,
což se mi asi v Súdánu nestane, a tak doufám, že jsem dostatečně
připraven.”
Co očekáváš od druhé etapy? Je něco na co se těšíš nebo
máš strach?
„Už se nemůžu dočkat, až budu v Africe a začnu zase šlapat. Jsem si
jist, že Egypt bude fascinující, ale nemám potuchy, jaké tam budou
podmínky pro cyklistiku. Na jihu Egypta se přesunu přívozem po jezeře
Nasser na sever Súdánu. Súdán a Etiopie budou zaručeně ta nejtěžší
část mé cesty, jelikož mě tam čekají dlouhé přesuny, kde není nic než
poušť, hrozné cesty plné ostrých kamenů a šílené vedro. Měl bych být
ale připraven lépe než na sněhové vánice ve Francii, nebo alespoň
doufám…”
Kde obvykle nocuješ?
„Nejčastěji spím ve stanu. Většinou je to zdarma a mohu zastavit, když
to potřebuji, podle toho, jak jsem unavený. Pokud to jde, tak zhruba dvakrát
do týdne spím v nějakém laciném hostelu, kde si mohu dát sprchu a vyprat
si oblečení. Teď jsem ale díky špatnému počasí využíval hostely
častěji, než jsem měl v plánu. Také se mi podařilo párkrát přespat
u přátel nebo u známých mých přátel, což je velice milé.”
Chtěl bys lidem doma a těm, kteří tě podporují, poslat nějaký
vzkaz?
„Zejména bych chtěl poděkovat lidem, kteří věnovali nějakou částku na
boj proti malárii. Pokaždé, když se dostanu k emailu, vidím, že přibylo
pár nových darů a často od lidí, které jsem nikdy neviděl, což je
fantastické! Už se tímto způsobem podařilo vybrat 4506 liber, což mě
vždycky povzbudí a ujistí, že jsem se na tuto cestu nevydal zbytečně.
Také bych chtěl poděkovat mým rodičům Hugh a Mary za jejich pomoc při
online hledání hostelů a míst na přenocování. Bez nich bych se takhle
daleko nikdy nedostal.”
Děkuji za rozhovor.
Rudolf Hronza
Jako vždy můžete další Adamovy kroky sledovat na adrese www.wheresadam.net, kde je také možnost věnovat nějaký dar na dobrou věc.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT