Praděd a Dlouhé Stráně

Kopce „za kopcem“ Zavítali jsme do centra pohoří, do města Jeseník jako výchozího bodu našich tras a ona i krajina je více otevřena do Polska než k nám. A tak když už se sem vydáte, stojí za to udělat si na Jeseníky více času než jen na víkend.

Souhrnná mapa jednotlivých okruhů – detaily tras níže • modrá: Královská trasa na Praděd • zelená: Královská trasa na Dlouhé Stráně (Mravenečník) • červená: Trasa kolem Jeseníků • žlutá: Trasa „Malé Giro“ • fialová: Polská trasa

Magnetem tohoto výšlapu je nejvyšší bod, na nějž lze v České republice legálně na kole vyjet. Tedy na 1491 m vysoký Praděd. Od polské hranice můžeme stoupat více než padesát kilometrů, sice ne souvisle, na trase se nacházejí dvě klesání, jedno za Vidly, druhé za Lyrou, ale také v Alpách se často setkáte s dvoj, nebo troj vrcholem. A tak si místo cesty přímo vzhůru přidáváme nějaký kilometr navíc. Především se však dostaneme na nejnižší možný bod (v Mikulovicích u polské hranice), odkud následuje opravdu velice dlouhé stoupání s cílem dnešní cesty na Pradědu.

Vyrážíme v poklidném tempu přes Dětřichov na Rejvíz, musíme překonat docela slušné stoupání, ale bereme to jen jako rozjetí. Za Rejvízem klesáme k Zlatým Horám. Projíždíme Dolním Údolím po krásné nové vozovce podle Olešnice a v mírném klesání, tady se to rozjíždí samo a cvrkáme bez velké námahy. To nejtěžší nás dneska určitě teprve čeká. Nedojedeme až do Zlatých Hor a při nájezdu na hlavní odbočujeme vlevo směr Mikulovice podél polské hranice, stále podél břehu Olešnice a především stále lehce z kopce. V Mikulovicích se silnice konečně zvedá výrazně vzhůru. Po hlavní doleva, nyní podél říčky Bělá a již převážně stále vzhůru více než padesát kilometrů z nadmořské výšky 316 m do 1491 m. Za celý tento úsek překonáme celkem přes dva tisíce výškových metrů a to je již srovnatelné s opravdu světovými kopci, i když dvakrát přerušované sjezdem.

Z Mikulovic přes Jeseník k rozdvojení hlavní silnice v Horním Domašově má stoupání pozvolný a celkem pohodový průběh. V Horním Domašově se dáváme doleva směr Vrbno pod Pradědem a po několika kilometrech za Albrechtovem přichází první prubířský kámen. Začátek stoupání do Videlského sedla nás zvedne ze sedel – 12 %, ale zatím to zvládáme, dvě serpentiny a jsme nahoře, krátký sjezd do Videl a prudce přes mostek doprava směr na Karlovu Studánku, ale především do stoupání pod Lyru. Tady není zrovna pěkný asfalt a o to je kopec těžší. Zatím jsme jej zdolali bez ztráty květinky, klesáme do Karlovy Studánky, tu míjíme jen po jejím horním konci a začíná poslední hlavní kopec trasy. U ukazatele Karlova Studánka (konec obce) začíná samotný kopec, uvedený na internetových stránkách Vela v sekci „Král kopců“. Celkem 8,8 km s převýšením 630 metrů. Honza si zkouší, jaký čas zdolá, a až přijede na penzion, tak že se zváží a vypočítá si svůj dosažený výkon. Nechme se překvapit, kolik mu to ukáže. Nejdříve zdoláváme kopec do sedla Hvězda a zde je odbočka na Praděd, pozor závora! Pro automobilovou dopravu zde funguje kyvadlový režim, v celou hodinu se pouští vozidla směrem nahoru v půl směrem dolů. Pro cyklisty to neplatí, ale dávejte si pozor na protijedoucí auta, řidiči mají často pocit, že jsou v jednosměrce a že nic nemůže jet proti nim!

Samotné stoupání na Praděd není zrovna zábavné, žádné serpentiny, jen v podstatě rovný kopec až na Ovčárnu po levém úbočí. Na Ovčárně je velké parkoviště a auta dál nemohou, bohužel žádná výhoda. Pěší turisté jsou podstatně horší. Především nejsou čitelní v tom, co provedou za úhybný manévr. Za Ovčárnou nás čeká trochu odpočinku, lehké klesání a následně začíná poslední úsek, který se stáčí doprava okolo vysílače na Pradědu. Za pár minut jste na nejvyšším sjízdném bodě u nás, v nadmořské výšce 1491 m. Zhora je opravdu pěkný rozhled, sice nám nízko nad hlavou usadily těžké mraky, ale není opar, a tak máme bezvadný rozhled. Směrem na západ si můžeme prohlédnout nádrž vodní elektrárny Dlouhé stráně, kam bude směřovat druhý z hlavních jesenických výjezdů.

Není zrovna nejtepleji, a oblékáme vestu, rukávky a vydáváme se na cestu domů, tentokrát ještě přes Vrbno pod Pradědem a Heřmanovice. Při klesání do sedla Hvězda pozor, není tady moc zatáček a slušně se vám to rozjede, ale před koncem klesání je jedna pravá utahovačka a pokud vás vynese do protisměru právě ve chvíli, kdy tam jede auto, může jít o život (a také zde již o život cyklisty šlo, bohužel se špatným koncem). Projíždíme Karlovou Studánkou a pokračujeme do Vrbna. Docela jsme prochladli, a proto vynecháváme zastávku v Karlově Studánce i ve Vrbně pod Pradědem. Pokračujeme na Zlaté Hory a až tady ve stoupání roztáváme a v kopci za Heřmanovicemi nám už je docela horko. Sjíždíme do Horního Údolí a v Dolním Údolí odbočujeme vlevo směr Rejvíz a Jeseník. Tady již kopírujeme v protisměru úvod dnešního švihu, poslední kopec na Rejvíz a přichází čas na občerstvení, čeká nás již jen sjezd do Jeseníku. Celkem slušný trénink, který dal 130 kilometrů a úctyhodných 2833 nastoupaných metrů a který nás především zavedl na nejvyšší silničářsky dostupný bod.

Po Pradědu, nejvyšší hoře Moravy, je zcela určitě neméně náročnou výzvou stoupání na Mravenečník

• Dlouhé stráně. První

osmikilometrové stoupání dosahuje úctyhodného převýšení 758 metrů, až na vrchol je to však celkem 14 kilometrů. Na dnešní trati se v minulosti pořádal jeden ze závodů Moravského poháru, a tak si necháváme poradit a kopírujeme jeho trasu. Není nijak extrémně dlouhá, ale vede přes tři náročná stoupání. Vyjíždíme z Jeseníku směrem Šumperk, ze začátku stejným směrem jako při trase na Praděd. V Bělé pod Pradědem se silnice rozdvojuje, dáváme se doprava a jsme již ve stoupání na Červenohorské sedlo, kde byla v říjnu po půlroční výluce dokončena rekonstrukce silnice. My tu projíždíme ještě tak trochu na černo, ale v příští sezoně se už nemusíte obávat sem vyrazit. Stoupání na Červenohorské sedlo není z této strany nijak extrémní, je docela příjemné na rozehřátí. Sjezd na jižní stranu sedla je již více zatáčkovitý, a tak si ho užíváme, díky probíhající opravě silnice je zde také minimální provoz.

Poslední pravá zatáčka a jsme u rozcestí k dolní nádrži vodního díla „Dlouhé stráně“. Lze odbočit již zde, ale volíme druhou variantu stoupání, tu obtížnější – starou uhlířskou cestu. Pokračujeme po hlavní silnici dále přes Kouty nad Desnou do Loučné, pozor zde je jen velice nenápadná odbočka vlevo, není nijak značená, protože ofi ciální doprava není po této silnici dovolena. Odbočení je těsně před pohostinstvím, začíná stoupání asi nejtěžší v Jeseníkách, vždyť bylo také vyhledáváno například naším patronem Dlouhých strání Pavlem Padrnosem při jeho přípravách před Tour de France. Celé stoupání je v lese, po celkem úzké starší vozovce, převod tady již často volíme nejlehčí 39×26, zejména v samém závěru jsou nejobtížnější pasáže. Jakmile se otevře pohled na větrnou elektrárnu, ocitnete se na vrcholu nejtěžšího úseku. Následuje krátké klesání, levá zatáčka a mírné stoupání ke křižovatce v sedle pod horní nádrží přepouštěcí elektrárny.

Doleva můžete pokračovat v jízdě již dolů, ale pokud jste tady poprvé, jistě si nenecháte ujít návštěvu k horní nádrži. Proto volíme odbočení doprava a čeká nás další kilometr a půl do kopce. Přijíždíme k závoře, kterou musíme obejít a pokračujeme nahoru, je zde jedno odbočení doprava, to vynechejte, dostali byste se na parkoviště pod hrází a poslední desítky metrů byste museli absolvovat po schodech pěšky. Dejte se doleva, celou nádrž objedete a na protilehlé straně vyjedete na obslužnou komunikaci nad samotnou nádrží. Pohled na toto dílo je rozporuplný. Je fantastické, co zde bylo vytvořeno na jednom z nejvyšších vrcholů Jeseníků, ale pohled na obrovskou asfaltovou vanu zrovna není estetickým zážitkem.

Ještě malá poznámka k tomu, proč tento kopec nese dva názvy. Občas bývá označován jako Mravenečník, jindy coby Dlouhé stráně. Při této trase absolvujete vlastně dvojvrchol, první stoupání (u větrných elektráren) je sedlo pod kopcem Mravenečník, v minulosti zde vedl i Závod míru a ten neodbočoval na Dlouhé stráně, protože zde je slepá silnice, tudy se nedá projet, poslední půldruhý kilometr se musíte vracet po stejné jako nyní my. Na křižovatce se dáváme doprava a po novější silnici (v době našeho tréninku zde byly také úseky v rekonstrukci) sjíždíme dolů. Vozovka není příliš členitá a má dost prudké klesání, takže se vám tady kolo pořádně rozjede, buďte ale ostražití! Ve sjezdu se dostanete k dolní nádrži přečerpávací elektrárny a potom dále podél Divoké Desné až k hlavní silnici stále po velice pěkné vozovce. Při nájezdu na hlavní odbočujeme doprava, hned do stoupání na Červenohorské sedlo. Z této strany je podstatně obtížnější, ale ne tak jako na Dlouhé stráně. Z Červenohorského sedla nás již čeká jen sjezd až do Jeseníku. Ujeli jsme jen 78 km, ale nastoupali 1993 metrů, třikrát do kopce a třikrát z kopce, rovina v podstatě žádná.

Na okruhu mířícím kolem hlavního masivu Hrubého Jeseníku nastoupáte přes dva kilometry, ale vyhnete se těm nejtvrdším stoupáním. Ideální vytrvalostní trénink v kopcovitém terénu nebo výlet s obhlídkou podstatné části Jeseníků.

Na začátku můžete vyrazit směrem na Šumperk, nebo nejdříve přes Lipovou do Ramzovského sedla. Druhou variantu volíme my. V Nových Losinách doleva a vzhůru do druhého stoupání, pak padák do Loučné doprava směr Šumperk. S hlavní silnicí se rozloučíme, v zatáčce pokračujeme rovně na Maršíkov, za obcí nás čeká třetí, jen kratší stoupání do Sobotína. Zde musíme na hlavní státní silnici a za Rudolticemi začíná čtvrté stoupání na Skřítek, dnešní nejdelší. Sjedeme do Rýmařova a odbočujeme směr Horní – Dolní Moravice, výjezd z Rýmařova je také ve stoupání. Další kopec nás čeká za Malou Morávkou směrem do sedla Hvězda, sjedeme do Karlovy Studánky a pokračujeme rovně na Lyru. To už je dnes, pokud dobře počítám, sedmý kopec. Sjedeme do Videl a v nájezdu na hlavní se dáme vlevo na Videlský kříž, naštěstí poslední stoupání. Odsud už jen klesáme až do Jeseníku.

Místní tomu říkají „Malé Giro“, velké vede přes Rejvíz až ke Zlatým Horám a jezdí se na něm v regionu oblíbený závod – časovka trojic. Krátkou trasu volíme po směru hodinových ručiček, není to trasa nijak dlouhá, pouhých 27 km a vede jen přes jeden kopec. Je to ideální okruh na volnější den, nebo jej také můžeme označovat jako „dámský“. My jsme si ho dali hned první den po příjezdu, protože na nic delšího jsme již odpoledne neměli čas.

Z Jeseníku se vydáte směrem na polskou hranici, mírným sjezdem po hlavní podél Bělé, ale nedojedeme až do Mikulovic, v obci s poetickým názvem Studený Zejf se dáte přes mostek doprava. Jedná se o poměrně nenápadné odbočení, nejlépe si ho všimnete, když budete dávat pozor a za křižovatkou v Písečné (s odbočením vlevo na Supíkovice) se dáte hned asi po 500 metrech vpravo přes říčku a za mostkem vlevo, projedete Studený Zejf a již začínáte stoupat. Vozovka je zde pěkná i když úzká, ale to nevadí, protože z této silničky je vyloučený automobilový provoz. Takže stoupání v lese je docela příjemné. Až projedete Chebzím, tak se trochu vozovka zhorší, ale to jste již nahoře v sedle mezi Sporným vrchem a Bleskovcem. A nyní již přijíždíte na hlavní, která vede z Jeseníku na Rejvíz, ten budete mít asi 500 metrů po levé ruce, my se dáváme doprava a čeká nás již jen sjezd do Jeseníku. Krátký okruh s jedním stoupáním se dá zvládnout za hodinku, hodinku a půl, takže jej jako my stihnete i v podvečer.

Když máte kopců již plné zuby (my měli dost po třech dnech) a potřebujete si dát jeden odpočinkovější den, tak to je ideální čas na výlet do Polska, tady jsou opravdu roviny. Máme připravený jeden okruh k Otmuchowským jezerům. Začneme zvlněným terénem na české straně, z Jeseníku směrem na Javorník. Při převládajících západních větrech je nejlepší se vydat právě západním směrem, terén na našem území je sice zvlněný, ale také lépe před větrem chráněný. Za Javorníkem překročíte státní hranici a před Paczkówem se dáte doprava směr Nysa. Trasa je rovinatá a pokud bude foukat západní vítr, tak vám bude rychle ubíhat. Na cestě do Nysy budete míjet jezera, jejichž centrem je Otmuchów, výletní místo našich severních sousedů. Z Nysy již směřujeme jižně na Glucholazy a přes státní hranici do Mikulovic a Jeseníku.

Celý okruh dá celkem slušných 105 km s převýšením 800 metrů. Také se dá výrazně zkrátit, když se vydáte přes Písečnou a Vidnavu přímo směrem na Otmuchowská jezera a námi popisovanou trasou potom nazpět.

Foto: Markéta Navrátilová